Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

Pod rouškou noci

Epilog

25. července 2009 v 17:00 | Tara
Jedno slovo
... Konec ...


Haji se pomalu blížil s neblahým pocitem k místu, kde trénovali. Tušil, že se stalo něco zlého, něco co ranní hodně lidí. Zrychlil svůj krok až uviděl to, co nechtěl. Beth, jeho milovaná Beth ležela nehybně na zemi. Do očí mu vyhrkly slzy a čím víc se blížil, tím víc mu stékaly po tváři. Nevěděl co řekne jejímu otci. Měl ji ochraňovat, měl.. tohle nedodržel.
Pomalu poklekl k jejímu tělu, v kterém byla ještě kapka života.
"Beth? No tak Elizabeth slyšíš mě?" psal se tiše a konejšivě ji hladil po vlasech. Ta se jen usmála a v očích ji zajiskřilo pár plamínků radosti. Haji to viděl a pokusil se přes slzy usmát. Moc se mu to nedařilo, ale pokus byl.
"Beth, Elis víš, že tě mám rád? Víš že tě miluju? Já tě nechci ztratit po druhý. Nechci tě už ztratit navždy." Vzlyknul a podíval se na zářící nebe, jako kdyby prosil, jako kdyby prosil za odpuštění, za všechno, co se stalo a co se nestalo. Za to, aby mu její otec odpustil. Za to, aby odpustil ten, který celý tento konec pozoroval, ten, který byl skryt ve větru, ten, který věděl od začátku jak to dopadne.

06. Všechno jednou zkončí

15. července 2009 v 1:06 | Tara
Jo přesně tak, tohle je předposlední kapitola, téhle povídky :) zjistila jsem, že nemá cenu to nějak prodlužovat.. stejně bych tam už nic nevervala... ted anic pořádnýho.. tkahle to stačí xD a omlouvám se za popsání toho boje, ale prostě tohle já neumim jasný :D a pak už čekejte jen prolog.. ale to až po dovče :) což je někdy po 25.06 ;)



Konečně nastal ten čas a ona pomalu vstoupila do místnosti, kde seděl její otec. Tak dlouho ho neviděla a ani nevěděla jak se má chovat. Viděla vysokého muže, statného a vyzařujícího sílu, přesně jak si ho pamatovala.. váhavě se k němu rozešla, ale poté mu skočila do rozevřené náruči a tiše vzlykala do jeho košile.
Bylo to normální setkání po letech, šťastné úsměvy ve tvářích, vysvětlení několika věcí, otázky, odpovědi a rozloučení s příslibem dalšího setkání..

05. Setkání

25. června 2009 v 19:08 | Tara
Tak lidi další část povídky.. ale trochu kradší, jelikož nemám pořádně nápady a dojemné setkání rozhodně neumím popisovat... takže tenhle drobej si užíjte ;)



Doma Beth přemýšlela nad tím co slyšela, nad tím kam se má vydat. Přemýšlela a svým způsobem měla radost. Vlastně měla ohromnou radost, uvidí znovu otce, toho jenž měla tolik ráda, toho, který ji nechtěl zradit, toho člověka ve kterém měla vždy oporu, vlastně do té doby než musela s matkou odejít. Všechno bylo ták dávno, vzpomínala na to, co viděla ve staré zřícenině. Na to jak byla šťastná, jak věřila,
i když mamka nemá upíry ráda, tak stejně budou skvělá rodina.. časem. I když v hlouby duše věděla, to by s nikdy sát nemohlo…

04. Takže to nebyl sen.

18. května 2009 v 21:02 | Tara
Mno dlao by se říct, že jsem s ekonečně odhodlala a dávám sem další kapitolu pod rouškou noci xD ten týden se trochu protýhl noo O=) ale nemějte mi to za zlé x) Dalo by se říct, že teď píšu pátou kapitolu. nějak se mi to doho zachtělo. tak snad mi to chvilku vydrží ;) i když Janička Pochybuje xD
Tak tedy.. zatím přeju příjemné čtení ;)




"To, to se opravdu stalo? Stálo se to Haji?" po tváři ji tekly slzy. Nevím jestli slzy smutku, bolesti, ztráty, odkopnutí, zklamání nebo něčeho jiného.
"Beth, ano stalo se to. Před patnácti lety. Je mi to líto, také jsem si mnohé zažil, rozumím jaké to je." Pronesl do jejich vzlyků a konejšivě ji objal. "Nebreč to nemá cenu. Už se to stalo." Hladil ji po vlasech a dál šeptal slova na utišení.

03. Co se stalo, stalo se

8. března 2009 v 16:05 | Tara
Dejme tomu, že třetí kapitola jest na světě, teda spíše čtvrtá. A tím pádem.. až bude i pátá tak sem přibyde čtvrtá kapite :)
no a snad se bude líbít xD a asi vám může vystačit na jeden týden což xD i když rozmyslím se ;)



"Má paní, jsme na místě." Promluvil po nějaké době a postavil ji na kamennou zem.
"Děkuji."
Šeptla a pozorně se rozhlédla.
"zřícenina, jsme uprostřed nějaké rozbořené místnosti, vypadá to tu pěkně… ale.." říkala si pro sebe a najednou si něco uvědomila, vzpomínka ji zasáhla, jako blesk. Zorničky se ji rozšířily poznáním, její mysl se vrátila o několik desítek let zpět, díky tomu se zhroutila na chladné kameny.

02. A tak to začalo

27. února 2009 v 18:18 | Tara
Tak Povídka pokračuje ;) snad se druhá kapitola bude líbit :) hmm mám naspanou ještě cca tak třetí a pak na chvíli končim než napíšu další :) ale tak to je zatím vdáli :) tot vám musí zůstat alespoń na víkend ;)
Papá :)
P.S. možná to bude teď divný ale snad to pak tak divný nebude :)



"nechápu proč o mě má takovou starost, je moje kamarádka to jo, ale chová se jako moje máma. Nic jí do toho kde já chodím není." Mluvila si pro sebe, aby zahnala pocit, že ji někdo, v potemnělé cestě, domů sleduje. Pro sebe se uchechtla, nebude mít strach ze tmy, je to absurdní ona, která ji brala jako samozřejmost, jako uniknutí z normálního světa. Pokračovala tedy dál v cestě, ale přece se jí něco nezdálo. Jakmile vešla do parku, kde nesvítila žádná světla a přes který byla nejkratší cesta domů, tak se zastavila. Očima přivykla tmě a našla lavičku na kterou by si sedla, zavřela oči a jen čekala co se stane.

01. Poslední normální den

24. února 2009 v 17:31 | Tara
Tak Jelikož v antetě, kterou jsme dala v minulém článku, je pět hlasů pro tuto kapitolovku (pro druhou ani jeden) tak jsem teda hážu tutu. snad se uvodní kapitolka bude líbit, a když ne máte smůku budu to sem přidávat tak jako tak.. ať to mám z krku :D



Víko rakve se začíná pomalu odsouvat a ze vnitř se vynořuje kostnatá bílá ruka s dlouhými nehty. Právě probuzený upír prospal několik století a nyní potřebuj načerpat síly. Potřebuje doplnit krev. Sladká rudá tekutina je zdrojem jeho obživy, jeho síly a také jeho nesmrtelnosti… Dokud mu někdo neprobodne srdce dřevěným kůlem.


"uh tak tohle číst nebudu je to na mě moc strašidelné, co by z toho vylezlo." Zatřepala hlavou blondýnka a svá modrá kukadla upřela na kamarádku, jenž knihu držela v ruce. "Jak to jen můžeš číst Teo vždyť už jen tohle je hrozné." Znechuceně se otřásla a dívala se tmavovlasé dívce do obličeje.
 
 

Reklama