Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

Vánoční přání 04

24. prosince 2014 v 15:53 | Tara |  Jednorázovky a další drobky
Na Vánoce opět přidávám povídku Vánoční přání. Stejně jako minulý rok je z pohledu zvířete. Tento rok z pohledu koně. ^^ Na další rok už mám taky námět, tak uvidím.
Jinak vám přeji krásné Vánoce. Ať vaše dárky rozzáří úsměv na tváři obdarovaných:)

A ještě jedno koňské přání. :)



Narodil jsem se v zimě. Musel jsem opustit maminčinu hřejivou náruč a okusit chlad zimního večera. Nejprve mě maminka olízala, pak jsem se postavil a našel mlíčko, které mi dodalo sílu na zkoumání okolí. Byl jsem v nějaké hranaté místnosti. Na zemi ležela cosi podlouhlého, co maminka označila jako slámu. Zkusil jsem ochutnat, ale dobré to rozhodně nebylo. Maminčino mlíčko bylo nejlepší. Nohy se mi stále klepaly a tak jsem postupoval opatrně. Za chvíli mě zkoumání vysílilo. Napil jsem se znovu mlíčka, pak si lehl a usnul.



Najednou mě z krásného snu vytrhl výkřik. Lekl jsem se, ale maminka mě uklidnila. Nejspíše na to byla zvyklá. Prý je to jen člověk. Onen člověk na mě chtěl hned sahat. Nechtěl jsem a tak se schoval za maminku. Ten člověk chtěl jít za mnou, ale jiný ho zastavil a sám vešel do boxu. Ale nešel blíž. Maminka šla za ním a nechala se drbat. Já jsem byl stále, co nejdál, ale byl jsem zvědavý, proč ten druhý člověk, nejde blíž. Vůbec si mě nevšímal a tak jsem se odhodlal a šel ho očuchat. Druhý člověk se ke mně pomalu otočil, něco mluvil a nechal mě očuchat mu ruku. Poté mě pohladil. Nebylo to vůbec nepříjemné. Užíval jsem si klidu, když přišel první člověk a několika dalšími a stejně hlasitými. Člověk, který byl v boxu, se je snažil uklidnit, já se zatím schoval opět za maminku, které se ostatní také nelíbily. Hodný člověk odešel a nevypadal nadšeně. Tomu člověku říkala maminka víla, tak jsem se rozhodl mu tak říkat taky.

Pár dní jsem strávil s maminkou v boxu. Starala se o nás víla, která nás i jednou vyvedla ven. Měla maminku přivázanou a vedla ji uličkou. Já hopsal za nimi a přitom zkoumal okolí. Venku jsem viděl spoustu bílé věci. Zkusil jsem ji ochutnat. Byla studená. Nadskočil jsem a uslyšel, jak se víla směje. I maminka se smála. Nezastavilo mě to a já zkoumal dál. Víla za námi zavřela ohradu. Maminka se pásla a já se proháněl kolem. Občas jsem i donutil maminku běžet. Byl to skvělý den, ale moc dlouho jsme venku nebyli. Asi abych si zvykl. V boxu mě víla zkoušela nasadit nějakou věc, prý deku, aby mi venku nebyla zima. Věřil jsem víle, že mi to neublíží a tak jsem držel.

Po pár týdnech mě víla začala učit další věci. Nasazovat divnou věc na hlavu. Nosila jí i maminka, ale bylo to opravdu nezvyklé. Zkoušel jsem si ji sundat, ale víla mě uklidňovala a nakonec jsem si na ohlávku docela zvykl. Také mě učila zvedat nohy. Při tom jsem ztrácel rovnováhu. Naštěstí mě víla držela a dovolila mi najít rovnováhu. Ze začátku to trvalo chvíli, ale čas se prodlužoval a já se v tom stále zlepšoval. Také mě čistila stejně jako maminku. Bylo to příjemné, hezky to drbalo.

Jednou do stáje nepřišla, ale přišel jiný člověk. Vzal ohlávku a chtěl mi ji nasadit. Nechtěl jsem, utíkal jsem. Ten člověk se na mě rozzlobil a dělal velký hluk. Nakonec mi ji násilím nasadil, připnul vodítko a i s maminkou jsme šli do výběhu. Byli jsme tam chvíli a šli hned domů. Člověk se mě snažil chytit, když mě chytil, škubal ohlávkou. Bolelo to. V boxu se mi snažil čistit kopýtka. Nebyl trpělivý jako víla a nedovolil mi najít rovnováhu. Místo toho mě bouchnul. Byl jsem opravdu vyděšený, netušil jsem, co se děje. Maminka se mě snažila uklidnit, ale bylo vidět, že toho člověka ráda nemá. Člověk odešel a nechal maminku špinavou, mě nedočištěného a oběma nám nechal ohlávku.

Ráno byla víla překvapená. Dívala se na nás. Byl sem trochu odřený a vyplašený. Víla mluvila potichu, klidným hlasem až jsem k ní přišel i s maminkou. Tenhle člověk není nebezpečný, u něho jsme byli v bezpečí. I maminka byla opravdu klidná a uvolněná.
Dny plynuly a pracovala s námi hlavně víla. Chodila k nám každý den. Někdy ráno jindy večer. Chodila s maminkou i se mnou na procházky a vyjížďky. Snažila se, abych se zbytečně nebál různých věcí. Byly to krásné chvíle. Takto uběhly dva roky.

Dostal jsme vlastní box a s maminkou se viděl ve výběhu nebo na procházce. Víla se mnou pracovala a já se naučil spoustu nových věcí. Ostatní lidi jsem trpěl, ale moc jsem se v jejich přítomnosti dobře necítil. Začal jsem se jich bát nejvíc v době, kdy víla onemocněla, a starali se o mě jiní lidé. Lidé, kteří byli od víly, byli hodní, ovšem ti, kteří docházeli do stáje, se mi nelíbili. Jednou mě vzali ven na jízdárnu a najednou na mě něco těžkého skočilo. Lekl jsem se a přešlapoval na místě. Někdo mi cukal ohlávkou a snažil se mě násilím držet na zemi. Víla si na mě párkrát taky sedla, ale nebylo to tak náhle.

Další den to bylo horší. Tentokrát mi na záda daly něco tvrdého a přivázali to ke mně. Nemohl jsem se toho zbavit, ať jsem skákal, jak jsem chtěl. Lidé mě nechali v jízdárně běhat. Slyšel jsem jejich smích. Byl jsem zoufalý. Maminka se mě snažila z ohrady uklidnit. Nepomáhalo to. Moc jsem se bál. Když jsem už nemohl dál běhat, lidé mě chytili a jeden na mě naskočil. Ještě mi dali něco studeného do pusy a to taky bolelo. Chtěli, abych chodil. Nešlo to. Všechno mě bolelo, ale neměl jsem už sílu se bránit. Další den to zopakovali a ten další znovu. Probíhalo to stejně. Jen jsem měl odřenější pusu a bolavější záda. Nechápal jsem, kam se poděla víla. Chtěl jsem, aby byla se mnou
.
Najednou jsem ji uslyšel. Slyšel, jsem ji přicházet maminka taky. Oba jsme zařehtali na pozdrav. Nesla nějaké balíčky, byl jsem zvědavý, co to je. Nejdřív se pozdravila s maminkou a dala jí nějaké dobroty. Pak šla za mnou, pohladila mě a najednou strnula. Nejspíš se lekla těch odřenin. Dala mi ještě jablíčko a pak někam odešla. Slyšel jsem křik. Mezi tím byl i hlas víly. Za pár minut přišla se slzami v očích. Vešla do boxu a objala mě. Potom mi prozkoumala zranění a dala na to něco příjemně chladivého. Byl jsem šťastný, že ji vidím. Konečně jsem se uklidnil a nebál se. Moje přání se vyplnilo.

Druhý den přišla víla do stáje a brala naše věci. Díval jsem se, co to dělá. Pak mě i maminku zavedla do nějaké věci na kolečkách. Prostor byl menší než v boxu. Ale víle jsem věřil. Sice jsem se bál, ale věřil jsem, že to nic není. Pak jsem zvenku zaslechl ty lidi, co se o mě starali. Začal jsem jančit, ale víla mě uklidnila, že se už nemusím bát. Někam jsme jeli. Nevím, jak dlouho cesta trvala, ale najednou se auto zastavilo a víla mě i maminku vyvedla z boxu na kolečkách. Byl jsem někde jinde. Víla mě zavedla do normálního boxu, kde byla čistá sláma a seno. Líbilo se mi tu. Mamince očividně také.
Tak začala další etapa života a splnilo se mi přání, že chci být napořád s vílou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Smajli Smajli | Web | 25. prosince 2014 v 12:43 | Reagovat

Hezké ^_^ Tak veselé Vánoce!

2 Erička Erička | Web | 16. ledna 2015 v 22:12 | Reagovat

Krásný a dojemný příběh :) Už bude koník šťastný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama