Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

Anabel

3. prosince 2014 v 11:02 | Tara |  Jednorázovky a další drobky
Psala jsem, že píšu povídku. Dopsala jsem ji a tak ji i zveřejňuji.
Jen... jak někdo může být ze svojí vlastní povídky smutný?
Uh doufám, že se někomu bude libit.
Přeji (snad) příjemné počtení.

Starý obrázek, zo roku 2008... ale hodí se. Však uvidíte sami ;)



Slunce pomalu vycházelo zpoza hory a začalo ozařovat krajinu posetou sněhem. Byl to krásný pohled, ale jen pohled. V kraji byla opravdu krutá zima. Krutější pro ty, kteří bydleli dál od města na pokraji lesa. Přesto obyvatelé tohoto skromného a útulného příbytku byly od časného rána na nohou. Přikládali do kamen, aby se zahřály. Připravovali snídani nejen pro sebe, ale i pro pár domácích zvířat, která vlastnili. Měli jednu krávu, kozu a čtyři slepice. Jako další hladový krk se počítal i starší věrný pes a štěně, které patřilo nejmladšímu obyvateli domku. Lidé tam byli šťastní. Jeden z důvodů kromě rodiny, byl i ten, že byli dál od lidí. Dál od lží a intrik ve městě. Dál od krutosti, posedlosti a závisti, které se jako opar vznášely nad všemi městy. Občas zašli na trhy, ale zdrželi se jen nejnutnější čas, jinak si žili ve svém vlastním světě na svém území. Bohužel takové štěstí netrvá věčně.

Obyvatelem domku byla pětičlenná rodina. Bydleli zde manželé se dvěma dětmi a babička z matčiny strany. Babička měla již vlasy jako stříbro a z tváře, kde bylo minimum vrásek, zářily oči každé jiné barvy. Jedno bylo zelené a druhé tmavě modré. Na svůj věk byla i čilá a tomu odpovídala i postava. Nebyla nijak shrbená ani podvyživená. Její věk prozrazovaly jen její vlasy. Také se o ní proslýchalo, že je čarodějnice, věděla toho hodně o léčivých bylinkách, o moci měsíce a dalších věcech, ale to už lidé zapomněli.

Další člen rodiny byl otec, který svou postavou vzbuzoval respekt. Měl široká ramena a na těle mu pohrávali svaly. Jeho výraz v obličeji byl zamračený a vypadal často naštvaně. Kdo ho znal, věděl, že je v jádru opravdu milý člověk. Pokud někdo nechtěl ublížit jeho rodině, to se z něj stávala smrtící zbraň. Dřív také sloužil nejmenovanému králi jako "čistič" překážek. Jeho oči neměly stálou barvu, měnila se totiž podle jeho nálady. Když měl dobrou jeho, oči byly více do modra, když špatnou oči byly skoro hnědé.
Matka dvou dětí byla drobná žena. Vlasy, které se na sluníčku leskly jako zlato, mívala schované pod šátkem. Po své matce nezdědila dvoubarevné oči, ale její oči byly pouze tmavě modré. Často se usmívala, byla dobrá hospodyňka, jen neměla takové dary, aby mohla kráčet v matčiných šlépějích.
Starší dítě bylo chlapec s tmavě modrýma očima a tmavě hnědými vlasy. Na rtech mu vždy pohrával lehký úsměv a měl rošťačkou jiskru v oku. Na svůj věk byl vysoký a hubený, ale nebyla to žádná chodící kostra. Díky práci kolem domu se mu začaly rýsovat svaly. Jmenoval se Michael.

Nejmladší člen rodiny byla hnědovlasá dívenka, která po své matce zdědila usměvavou tvář a drobné tělo a po babičce zase různě barevné oči. Její pleť byla opálená, jak pořád pobíhala venku. Byla velice zvídavá a rychle se učila nové věci, což babičku těšilo, protože jí mohla předávat své znalosti. Toto dítko se jmenovalo Anabel.

Anabel jakožto živé dítě, chtěla vše prozkoumávat a vědět. Občas chodila s otcem do města a dívala se, jak lidé žijí. To krásné nahlédnutí ji vždy na dlouhou dobu stačilo. Vlastně tam chodila, aby zjistila, jestli se lidé změnili. Největší radost z jejího zájmu poznávat a hlavně rychle se učit nové věci měla babička, která ji pomalu zasvěcovala do tajů bylinek a dalších různých věcí, které normální člověk nesmí vědět. Učila se rychle a tak babičce byla za chvíli schopná pomáhat při jejím řemeslu.
Když dosáhla svých patnácti let, babička odešla, neumřela, prostě odešla. Anabel nezbývalo nic jiného než převzít po ní práci se vším všudy. I když toho uměla dost, stále se učila.

O pár let později si Michael přivedl domů nevěstu, která se všem moc líbila. Byla to dcera bohatého statkáře, a tedy do rodiny měla přinést velké věno. Byla menší, měla delší blond vlasy a modré oči. Jmenovala se Tereza. I když pocházela ze statku, práce moc nezastala. Navíc se jí nelíbila Anabel, kterou brala skoro jako svojí služku. Jenže Anabel, která měla výcvik od babičky, se jen tak nenechala zviklat. I když jí bratrova nastávající dělala problémy a naschvály, které nebyly nějako škodlivé, chovala se k ní, jak se sluší a patří. Možná měla být naštvaná…

Jednou šla Anabel z města a na cestě v lese uviděla ležet nějakého muže. Přišla k němu blíž a usoudila, že potrhané šaty byly dříve pěkné a že to nebude žádný zloděj. Zavolala na pomoc otce a nějako se jim ho povedlo dostat do jejich domečku. Anabel se o nalezence starala. Byla proto u toho, když se probudil, upřel na ni své černé a zmatené oči. Než se stačil zeptat, kde je, Anabel mu pověděla vše od chvíle, kdy ho našla až po probuzení. Při tom ho pozorovala. Všimla si, že má moc pěknou tvář a když se starala o jeho zranění, tak viděla jeho pevné, vypracované tělo. Anabel si začala uvědomovat, že se jí její pacient moc líbí. Trávili spolu spoustu času, dokud se pořádně neuzdravil, a pomalu se do sebe zamilovali.

Jednou už skoro zdráv šel do přízemí, kde se už nesla skvělá vůně právě připraveného jídla. Představil se hlavním majitelům domu, Michalovi i Tereze.. Jmenoval se Erik a překvapil všechny tím, že je princ a že by Anabel rád pojal za manželku. Při této informaci Tereza zezelenala závistí. Sice měla celkem bohatého a pěkného manžela, ale princ… to už byla jiná. Začala Anabelu nenávidět, nepřála jí štěstí, které ji potkala, a tak začala spřádat plány.
Tereze se naskytla šance, když měl Erik odjet domů a povyprávět, co se mu stalo. Když projížděl lesem, do cesty mu skočila Tereza se smutnýma očima. Prosila ho, aby si Anabel nebral. Říkala mu, že neví co je zač. Řekla mu, že je čarodějnice a že jí týrá. Tereza byla tak podlá, že našla lidi, kteří Anabel neměli z nějakého důvodu rádi, a zaplatila jim, aby ji očernili a zničili jí tak život. Erik tolika lidem uvěřil, netušil, že by to mohla být past. Propadl smutku a místo dobré zprávy jel domu vyřídit špatnou. V jejich kraji je čarodějnice, která škodí lidem. Musí být proto odstraněna.


Nic netušící Anabel čekala sama doma na příjezd prince. Někdo přijížděl, proto nadšeně vyběhla ven. Bohužel prvně uviděla nějaké divné lidi, kteří ji popadli a svázali. Netušila, co se děje. Ani se nezmohla na odpor. Uviděla Erika. Chtěla ho prosit o pomoc. Jeho výraz však byl tvrdý, bez známky hřejivého citu. Ti lidé ji vlekli za koněm, jako nějakého zločince. Došli pomalu k městu, kde čekalo plno lidí. Poznávala je. Léčila je. Chtěla se na ně usmát, ale zarazila se. Oni se tvářili zhnuseně. Nechali se strhnout davem a zapomněli na všechno, co pro ně udělala. Dokonce už měla připravenou hranici. Byla vydána na nemilost, bez řádného soudu. Kdo by se jí, ale zastal? Byla prohlášena za čarodějnici. Nikdo by nedokázal opak. Nikdo nechtěl. Princ k ní přistoupil a zhnuseně ji plivl do obličeje. Vydal rozkaz. Surově ji připoutali ke kůlu na hranici. Ona se stále upřeně a nechápavě dívala na Erika. Na její první a poslední lásku. Na člověka, kterému zachránila život a on ji za pomluvu nechá upálit. Z očí jí začaly stékat slzy. Možná ze smutku, možná z kouře, který už vycházel ze zapáleného dřeva. Ani si nevšimla, kdy dal povel k zapálení. Bolelo to. Bolelo ji srdce. Pomáhala lidem a tohle dostane za odměnu. V davu zahlédla svého milovaného bratra, jak se na ni nevěřícně dívá a chce jí pomoc. Jen zavrtí hlavou. Nechce, aby se dostal do problémů. Vedle něho uvidí vítězoslavnou tvář Terezy. Ona to byla. Ještě více posmutní.
Myšlenky odpoutala od toho, co se dělo kolem, a vzpomínala, co jí řekla babička, která ji na podobný scénář připravovala. Musí prosit. Ne lidi, ale přírodu. Musí prosit, aby vznesla spravedlivý rozsudek a případně ji zachránila. Prosila ze všech sil. Nevnímala radostný křik lidí. Jak se mohou radovat z něčí smrti? Už ani nemyslela na Erika. Vše pro ni utichlo.
Najednou ji ze zad vyrostla křídla. Ticho se stalo realitou. Všichni nevěřícně zírali. Zírali na zázrak, který se děl před jejich očima. Anabel se měnila v malého ptáčka a uletěla. Letěla daleko. Letěla pryč od lidské zkaženosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Smajli Smajli | Web | 3. prosince 2014 v 19:00 | Reagovat

Máš podobný etický náměty jako Božena Němcová =D

2 Tara Tara | Web | 4. prosince 2014 v 18:27 | Reagovat

[1]: Heh teď jestli mě to má těšit a nebo urážet :D:D

3 Erička Erička | Web | 7. prosince 2014 v 11:09 | Reagovat

To jsi vážně napsala? To je tak dojemné i smutné a zároveň osvobozující! Narostla jí křídla a ona letěla ke svobodě, úžasné :)

4 Tara Tara | Web | 7. prosince 2014 v 13:10 | Reagovat

[3]: Ano :) pokud nenapíšu jinak, tak je to ode mně :)
A moc děkuju za pochvalu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama