Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

7. kapitola

21. srpna 2014 v 17:04 | Tara |  Nový život
Zdravím :)
Doufám, že jste ještě nezapomněli na Matěje a jeho menjší problémy. Podařilo s emi konečně najít papíry, kde jsem měla hodně velkou a snad i tu veselejší část napsanou, tak snad to už nějako dokončím ;)V téhle kapitole, ale moc radosti zatím nečekejte. I tak doufám, že se vám bude líbit a napíšete třeba i komentář ;)
+ Je pár nových článků na druhým blogu o koníkách x)

S Lubošem jsem se stýkal trochu míň, protože jsem na školu už tolik nedlabal. Stálo to ale pořád za to. Nemohl jsem uvěřit, že se někomu nemůže líbit. Chtěl jsem být s ním. Navíc měl teď problémy v práci, kde mu nechtějí zaplatit. Proto jsem ho teď zval na oběd já a trochu mu půjčil. Ve výsledku ze mě vytáhl sedm tisíc. Věděl jsem totiž, že mi to po výplatě vrátí… snad.



Nevím, jestli vám mám popisovat, jak všechno s Lubošem bylo úžasné. Byl konec listopadu a už jsme spolu byli skoro dva měsíce, vím, není to moc, ale stejně. Výplatu stále nedostal, takže jsem ho stále zval a kupoval mu domů jídlo. Staral jsem se o něj jako správná ženuška. Přes svoji velkou lásku jsem si neuvědomil, že už to není tak růžové jako na začátku. Vlastně to nikdy tak růžové ani nebylo.
~*~
Dorazil jsem k němu do bytu, kde seděl na gauči s pivem v ruce a sledoval televizi.
"Ahoj zlato, pojď ke mně." Řekl hodně podnapilým hlasem. Když jsem se k němu přiblížil, byl i hodně alkoholem cítit. Rozhodně neměl jenom pivo.
"Ahoj přinesl jsem si něco k jídlu. Chyběl si mi." Usmál jsem se na něj a chtěl se rychle vzdálit od jeho dechu a uklidit věci do ledničky. Zastavila mě ovšem jeho ruka, která mi drtila zápěstí.
"Ale zlato, kam jdeš? Snad si můžeme trochu užít ne?" Řekl nadrženě a ovanul mě svým alkoholově svěžím dechem. Tohle mě rozhodně nerajcovalo, chtěl jsem pryč, ale nevypadalo, že mi to dovolí. Políbil mě na krk a ani nevím jak, měl jsem dole kalhoty.
"Máš pořád krásný tělo." S holým zadkem mě otočil a zkroutil mi ruku za zády. Snažil jsem se bránit, ale hodně to bolelo.
"Počkej, snad nechceš takhle… bez přípravy?" zeptal jsem se s hlavou zabořenou v polštáři. Moc vzduchu se mi nedostávalo.
"Snad se nebojíš?" Zasmál se mi u ucha a ještě víc mi zkroutil ruku. Cítil jsem, že už ani on nemá kalhoty. Kdy si je sakra sundal? Každopádně jsem už cítil mezi svými půlkami tlak. Zdálo se, že si rozhodně nebude brát servítky. Snažil jsem se i přes bolest uvolnit, aby to bolelo alespoň míň. On na nic nečekal a snažil se to své nádobíčko narvat dovnitř, co nejrychleji. Zatraceně to bolelo a myslím, že mi začala téct i krev. Alespoň to líp klouzalo. Dál jsem to nevnímal a jen čekal, až skončí a odpadne. Trvalo to naštěstí jen chvíli, ale pro mě to byla věčnost. Usnul. Co nejrychleji to šlo, jsem se snažil oblíknout a rychle vypadnout. Nedbal jsem na to, že mi něco teče po stehnech, že nemůžu pořádně bolestí chodit. Jen jsem chtěl být pryč.
~*~
Domů jsem dorazil ani nevím jak, šel se osprchovat a pak jsem se jen stočil do klubíčka a brečel. Nedokázal jsem si představit, proč to vlastně udělal. Věřil jsem tomu, že to nechtěl. Byl opilý, měl problémy v práci a prostě se potřeboval uvolnit. Ublížit mi určitě nechtěl. Někdy mezi těmito myšlenkami jsem usnul.
~*~
Byl naštěstí víkend, takže jsem nemusel vstávat do školy. Podíval jsem se na mobil, kolik je hodin, a zjistil, že mám dvě smsky. První byla od Luboše. "Ahoj, promin za včerejšek, uz se to nestane. Pristi tyden nemuzu, ale co vikend? Rad bych te videl ;)." Usmál jsem se. Lituje toho. Už se to nestane. Hned jsem odepsal, že ho rád o víkendu uvidím, že ho miluju a moc se těším. Druhá byla od Janči. "Ahojky, doufam, ze jsi v poradku. Vcera jsem videla, jak des domu. Nevypadal si moc dobre. Napis, co nejdriv. Pa." Naštval jsem se. Napsal jsem jí, že si dělá zbytečné starosti, že to nic nebylo. Jako kdybych úplně zapomněl, že mám natržený zadek. Týden jsem se těšil na víkend, ten konečně nastal.
~*~

Přišel jsem do jeho bytu. Ještě tam nebyl. Tak jsem se pustil do připravování večeře a dal do ledničky zákusky. Za chvíli jsem slyšel šramocení u dveří. Trvalo nějako dlouho a tak jsem otevřel. Uviděl jsem Luboše, který se snad nakládal v lihu. Smrděl kouřem a táhlo z něj snad hůř než z kanálu. Ani jsem ho nepozdravil a jen se vyděšeně díval. Takhle jsem ho neznal. Je to horší než minule. Luboš se na mě tak zmateně díval, ale pak se pokusil o něco, čemu byste s hodně velkou fantazií mohly říkat vřelý úsměv. Měl jsem nutkání odejít, ale nemohl jsem se pohnout. Luboš se vzpamatoval, vešel do bytu a zavřel za sebou dveře, na které mě v mžiku přitlačil. Vykřikl jsem a snažil jsem se ho odtlačit. Odpovědí mi byla ruka na krku, která mi znemožňovala normálně dýchat. Naklonil se k mému uchu a ještě mě stihnul ovanout hnusný pach alkoholu.
"Nebraň se tomu. Si můj tak se podle toho chovej." Zasyčel a nějakým způsobem ze mě sundal všechno oblečení. Bránil jsem se dál a odměnou mi byly podražené nohy. Skončil jsem na zemi se svým oblečením a jeho botou, která mě několikrát a silně polechtala na žebrech. Zatraceně to bolelo. Podíval jsem se na něj a sledoval ho, jak někam jde. Na podnapilý stav chodil celkem rovně. Přinesl si provaz a s tím mi spoutal ruce za zády. Dost ho utáhnul. Vystrašeně jsem se na něj dál díval a sledoval, jak je víc a víc vzrušenější. Zavřel jsem oči a doufal, že se mi to jen zdá. To nemohla být pravda. Cítil jsem, jak mě chytnul za vlasy a nějako si mě nastavil. Opět se do mě snažil dostat bez přípravy a bolelo to ještě víc než minule. Přimáčknul mě víc k zemi a mě začínal docházet kyslík. Nejspíš jsem omdlel, protože když jsem se vzbudil, bylo už po všem a byla tma. Všechno mě bolelo, ale chtěl jsem domů.Nějako jsem vstal, oblíknul se a vyrazil na autobus. Mikinu jsem si stahoval, aby mi nebyly vidět ruce, na kterých se rýsoval otisk od provazu. Nechtěl jsem vidět, jak vypadám, ale musel jsem vypadat hrozně. Lidi se na mě divně dívali a radši se mi vyhýbali obloukem. Myslím, že kdybych se složil, většina by to přehlédla a šla v klidu dál. Naštěstí se nic z toho nestalo. Od nástupu do autobusu se kolem mě snesla mlha a vlastně si ani nepamatuju, jak jsem došel domů. Nějako jsem odemkl dveře a pak nastala jen tma a ticho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Erička Erička | Web | 21. srpna 2014 v 17:33 | Reagovat

Promiň, ale Luboš je pěkný hajzl, já bych ho kopla, až by vylítl na Marz :D

2 Smajli Smajli | Web | 21. srpna 2014 v 21:43 | Reagovat

Ten kluk má chudák vážně smůlu =D prostě magnet na grázly =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama