Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

9. kapitola

13. března 2012 v 17:38 | Tara |  Začátek konce
Pomalu ale jistě to bude končit. přemýšlím, že bych to ještě jednou přejela a upravila do lepší formy a vytvořila i lepšípříběh :) mám už náznak na nějaké další postavy a tak, ale zatim je to v nedohlednu. zatím si to užijte a snad se vám to bude líbit.
Za chyby se omlouvám, nekontrolovala jsem to x)



Začala jsme možná pomalu šílet. Najednou jsme měla ostřejší nehty, slyšela jsem toho mnohem víc než dřív. Každé hlasitější slovo mě bolelo. Nevím, proč jsem tolik křičela a brečela, jako kdybych v sobě měla zvíře. To zvíře se dralo na povrch. Jen tak, tak jsem ho zadržela před rodiči, se kterými jsme se rozloučila, když odjížděli na víkend, aby mohli oslavit své dvacáté výročí. Pak jsme se rozloučila s kamarády. Nebylo jich hodně, ale ani tak málo. Rozloučila jsem se s pár bližšími příbuznými. Stále jsme také chodila po místech, které jsem měla ráda. Nejdřív jsem procházela i město, ale za chvíli jsme se zdržovala spíše u okrajových míst a méně navštěvovaných. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Nesnesla bych ty odsuzující pohledy, kdybych něco udělala. Vybíjela jsem si to doma v pokoji. Ničila jsme věci. Možná jsem ničila i sebe? Říkala jsem si pořád, že musím vydržet, že si musím udržet alespoň část zdravého rozumu a nepustit to zvíře ven.
~*~
Nespala jsem. Buďto jsem ničila, řvala, brečela nebo jen seděla uprostřed pokoje a tupě zírala před sebe. Najednou v onom klidném okamžiku se objevil ten, který mě měl nejspíše odvést pryč. Asi se musel divit. Trochu jsem se uklidnila a podívala se na něj. Opravdu se divil. Promluvila jsem a můj hlas mne ani moc nepřekvapil. Přece jen, co bych mohla čekat, když jsme mu dala tak zabrat.
Zjistila jsem, že mě vymazat z tohoto světa půjde někdo jiný, on mne jen má odvést. Už jsem chtěla být pryč.
~*~
Okamžiky přesunu si nepamatuji. Moje paměť vypnula. Probrala jsem se až ve vězení, jestli se tomu dalo tak říkat. Přece jen mít volnost, chodit si kam chci, to není vězení. Musela jsem poprosit, jestli by mi nesnížili oblast pohybu. Ulovilo se mi, že povolili a budu moci chodit alespoň do zahrady. Možná se mi postesklo, že neuvidím Daemona. Nějak jsem ho chtěla vidět, obejmout a slyšet jeho hlas. Vyslechnout si příběh? Možná. Přestala jsem přemýšlet a šla na balkón. Byl z něho opravdu krásný výhled, jak říkal. Byly vidět zahrada i město. Bylo to zvláštní se dívat na tyto věci. Vždyť město leželo o tolik metrů níže nežli zahrada. Musela jsem se usmát. Poté jsem se otočila do pokoje a prohlédla si ho. Velká postel stojící napravo od dveří vypadala královsky, ale přitom nějak chudě, vchod na balkón přímo naproti dveřím. Nalevo byl obyčejný dřevěný stolek se dvěma židlemi. Podlaha byla dřevěná a uprostřed byl kulatý červený koberec. Vedle postele nalevo byl noční stolek a napravo komoda na oblečení. Stála na ní váza s kyticí květů, které jsme neznala. Ale nejvíce mne zaujala barva stěn, měla zvláštní odstín, jako smutné nebe. Celkově to ale vypadalo útulně. Lehla jsem si na postel a snažila se usnout. Naštěstí se spánek dostavil a já si mohla trochu odpočinout.
~*~
Uprostřed noci jsem se probudila se zvláštním pocitem. Vlastně mne probudil zvláštní pocit, jako by tu někdo byl. Najednou se cítím tak sama a přitom sem na místě, kde jsem si přála být. Jenže bych chtěla zpátky, zpět na zem, ale nejde to. Mám se radovat nebo brečet?
Jsem tu tak sama, bez lásky, soucitu, porozumění. Je tu jen prázdno a samota. Jak jen může být tak nádherný pokoj tak děsivý? Začíná mne pohlcovat strach. Strach, který nejde překonat, dokud budu žít. Slzy se opět prodraly na povrch a já sedím schoulená do klubíčka na posteli. Sedím a objímám polštář. Polštář, který tu před tím nebyl? Já cítím z něj jeho vůni. Moje mysl je úplně omámená. On tu byl?!
Do oken pronikl měsíční svit a začal si hrát se stíny. Vytvářel podivné až děsivé obrazce. Strach se ještě prohloubil, až jsem nehty protrhla látku polštáře. Nemůžu si pořád zvyknout na ty ostré nehty. Všechno je tak nesmyslné, ale přitom tak nádherné.
Najednou jsem se uklidnila. Strach zmizel a já si mohla v lidu lehnout a spát. Přitom jsme stále objímala přicestovalý polštář. Měla jsem radost. Byl tu!
~*~
Sám uvěznění v temnotě, bez svého světla. Nevadilo by mi být sám, kdyby kvůli mně netrpěla. To mě ubíjelo nejvíce. Ten pocit. To že vím, že se trápí a pomalu chřadne. Už jsem se snažil hodně krát utéct z tohoto vězení a zachránit ji. Nešlo to. A ke všemu jsem zjistil, jak moc jí to ubližuje. Vždy mi ukázali jak moc, proto jsem přestal hledat cestu ven. Mým trestem bylo ji pozorovat, viděl jsem ji všude, i když jsem zavřel oči, objevil se její ztrápený výraz. I když jsem prosil, říkal, že za nic nemůže, neposlouchali, vysmáli se mi a ještě řekli, že na tom má stejný podíl vinny.
Ten sen. Zase ten sen. Co je to? Přece takhle to není. Zdál se mi již druhou noc, ale dnes byl otravnější a živější. Věděl jsem, že vězení, ve kterém je, není tak hrozné. Horší byla vězení na černém ostrově. Tam bych se o ni bál více. Ale v ten sen má v mnohém pravdu. Jsem uvězněn v temnotě, bez svého světla. A ona kvůli mně trpí. Možná je to vzkaz od vyšších. Má to přeci jen kousky pravdy. Vlastně i to, že jsem se snažil utéct. Vlastně je to pravdivé celé, jen jak se na to člověk podívá. Možná je to ta horší varianta. Ale musím ji vidět. Alespoň chvilku a dát ji najevo, že jsem s ní, že jsem na ni nezapomněl, že ji miluji.
Přenesl jsem se k domu, kde bydlela. Pokoj se nacházel také ve věži jako můj. Vzal jsem s sebou polštář na důkaz, že jsem tam byl. Vyletěl jsem na balkón a pak přešel k její posteli. Byla stále krásná. Lehce jsem ji pohladil po tváři a něžně ji políbil na čelo. Chvilku jsem se na ni díval a pak v tichosti opět odešel do svého pokoje. Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Bude to delší cesta, ale létání mi tolik chybělo.
~*~
Nikdy sem nepotřeboval slunce, ani záři hvězd. Jediné po čem jsem vždy toužil, byl tvůj úsměv.
Opravdu jsem ji miloval, vlastně stále miluji, ale asi ne dost. Kdybych nebyl sobec a nechtěl ji mít u sebe, nechtěl mít její lásku, nikdy by se to nemuselo stát. Nemusela by trpět.
Jsem špatný, kdybych ji jen nemusel mít, kdybych ji nikdy nespatřil… Kdyby, kdyby. Minulost se bohužel nedá změnit. Bohužel se na tuhle nedá ani zapomenout.
Nenávidím se.
~*~
Myšlenek jsem se bohužel nedokázal zbavit. Již jsem věděl, že zemře mou rukou. Nadával jsem si, za to že jsem neodolal. Byl to hřích, ale já jsem hříšník už od mala. Jedno vím jistě, i když zemře, nezapomenu na ní, budu na ní vzpomínat, budu si s ní povídat na místě její popravy. Třeba mi odpoví, třeba mi odpustí. Třeba bude šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 eSmy eSmy | Web | 13. března 2012 v 18:24 | Reagovat

Hm.... Keby som si to nedávno neprečítala, aj zabudnem, o čom to bolo... No, osobne som zvedavá, ako to dopadne :) Teším sa na pokračovanie :)

2 Smajli Smajli | Web | 13. března 2012 v 19:46 | Reagovat

To je vůbec jediný hetero, co za poslední dlouhou dobu čtu, což je dobře, jinak bych snad zapomněla, že něco takovýho vůbec existuje =D =D =D Ale je to fajn, tak pokračuj, ať víme, jak to dopadne, je to skvělé ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama