Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

10. kapitola

20. března 2012 v 7:08 | Tara |  Začátek konce
Poslední kapitola této povídky x) Opravdu ji musim přepsat a poupravit, aby alespo%n měla nějakou větší úroveň :D A jinak už mám v plánu začít psát novou povídku. Nevím kdy ji napíšu, protože škola a zase škola :(
Mějte se krásně ;)




Dny utíkaly. Netušila jsem, kdy bude můj konec. Bylo to týrání mé mysli. Ovládnout tu stvůru dalo víc a víc práce. Pomalu jsem neměla sílu, ale musela jsem vydržet. Chtěla jsem umřít se svým vědomím. Nechtěla jsem být dál ovládána.
~*~


Seděla na posteli a objímala polštář. Paprsky slunce si již našli cestu do vnitřku pokoje. Bylo ráno. Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupil přítel Daemona s tácem na němž byla snídaně. Položil tác na stůl. Emily se na něj podívala a smutně se usmála.
"Zítra tě popraví." Zašeptal
"Já vím." Odpoví stejně tiše. "Děkuji za snídani." Odmlčí se, zadívá se do peřin a poté se na něj zahledí se zvláštním pohledem. "Mohla bych se setkat s Daemonem? Dnes. Před zítřkem."
"Ehm… snad to zvládnu zařídit. Určitě mu to vzkážu, jestli se ukáže, je jen na něm."
"Děkuji." Odpoví Emily a přítel Daemona nejistě přešlápne a poté se odebere zpět do hlavní budovy vyřídit vzkaz.
~*~
Emily si sedla ke stolu a začala jíst. Snídaně byla vždy výživná a velice chutná. Starali se o ni dobře. Vůbec to nevypadalo, že by byla zločinec. Jakmile dojedla a dopila, vstala. Vzala tác a otevřela dveře a sestupovala po točitém schodišti. Tác položila na stůl před východem, kde si ho mohli odnést do kuchyně. Vyšla ven, kde panovalo, jako obvykle, krásné počasí. Často přemýšlela nad tím, jestli je tu někdy ošklivo. Sice párkrát zapršelo, ale přesto pořád bylo teplo a krásně. Nebylo to jako na zemi.
Její kroky směřovaly doprostřed zahrady, kde byl postaven altán. Znala cestu dokonale, chodila tam každý den, aby se uklidnila. Vždy vdechovala vůni květin, užívala si klid, který v zahradě panoval. Občas se jí zdálo, jako kdyby k ní kdosi promlouval konejšivým hlasem. Dnes také něco šeptala. Neboj Emily. Zítra tě budeme čekat.
Když dorazila k altánu, posadila se do temnějšího kouta a čekala. Za chvíli uslyšela známé kroky. Radostně se rozeběhla za původcem oněch kroků a radostně vykřikla.
"Daemon!" Přitulila se k němu a vynutila si objetí.
"Gabriel." Zašeptal smutně.
"Gabriel? Tak se doopravdy jmenuješ?" přikývl, ještě víc se k němu přitiskla. On ji pohladil po vlasech a pak ji chytil za bradu a nasměroval její obličej tak, aby do něj viděl. Usmál se a něžně ji políbil na rty. Chvilku ještě stáli v objetí a poté se přesunuli do altánu, kde si povídali skoro až do večera, jako kdyby se nic nestalo.
Pár hodin před setměním se Daemon rozhodl, že ji ukáže, jaké to je létat. Nehal svá křídla objevit, vzal Emily do náruče a pomalu se vznesl nad zem. Zakroužil několikrát nad zahradou. S potěšením zjistil, že se Emily nadšeně dívá kolem. Viděla ostrovy vznášející se ve větru, na kterých byly domy, palác, políčka a další věci. Let trval kolem hodiny a poté odnesl Daemon skoro spící Emily do věže. Položil ji něžně na postel, políbil na čelo, pohladil po čele a odletěl do své komnaty.
~*~
Nastal ten den. Bylo slunečno, paprsky se odrážely od ranní rosy. Vypadalo to, jako kdyby zahrada byla poseta tisíci a tisíci diamanty. S větvemi stromů si pohrával teplý větřík a zaháněl pozůstatky mlhy. Začátek nádherného dne, ale přesto v zahradě panovala podivně smutná atmosféra.
Po hlavní cestě kráčela postava oděná v bílých šatech obepínajících její křivky a zároveň s volnou sukní a rukávy. Dlouhé hnědé vlasy, které vrhaly mnoho odlesků, volně splývaly na záda. Dívka vypadala opravdu neskutečně, jako kdyby to nebyl člověk. Jako kdyby to byla víla, duch či pozůstatek duše. Šla na boso, ale nevypadalo, že by ji ostré kamínky ubližovaly nebo, že by z nich cítila, nějakou bolest. Její největší bolest se nacházela v srdci a byla vidět v jejích oříškových očích, které byly plné smutku.
Kráčela k altánu uprostřed zahrady, který měl být její popraviště. Před ním na chvilku zaváhala, ale pak se opět vydala odhodlaně v před, na místo, kde na ní čekal její milovaný. Podívala se mu do očí, oba něco zašeptali a za šumění listí ji meč probodl srdce. Poslední sevření v náručí, poslední slzy, poslední polibek, poslední slova.
Zabiják dívku něžně položil na zem a s překvapením se díval na její tělo, rozplývající se do větru jako modrý obláček, který odnášel vítr.
~*~

Oblékla jsem si bílé šaty, které mi dokonale padly. Připadala jsem si jako nevěsta. Vlastně byla jsem nevěsta, nevěsta smrti. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné. Ještě naposledy jsem se podívala z balkonu na zahradu. Bylo opravdu krásně, snad nejkrásnější ráno od té doby co jsem tu. Jako by to tento svět věděl, že je konec. Jako by se se mnou loučil.
Vydala jsem se po mostě do zahrady. Do tak oblíbeného místa, které jsem si tolik zamilovala, možná mělo rádo i mě. Šla jsem doprostřed té nádhery, k mému popravišti, k nenápadnému altánku. Bylo mi líto, že zahrada bude pošpiněná mou krví a hříchem zabití. Přesto jsem šla sebejistě, ale těstě před cílem jsem zaváhala. Nenechala jsem převládnout myšlenky k útěku, k ničemu by to nebylo, proto jsem šla hrdě dál. Vkročila jsem dovnitř a stanula tváří v tvář osobě, kterou jsem milovala ve svém životě ze všeho nejvíc. Pořádně jsem si ho prohlédla. Byl oděn do černého, ale jeho černá křídla složená na zádech přesto tolik zářila. V ruce dřímal meč, se kterým zabil svého protivníka tehdy v lese a který právě teď tak konejšivě zářil, jako by se mne snažil utěšit a odprosit.
Vše se událo tak rychle a přitom pomalu. Mě to připadalo jako věčnost. Čas se zpomalil a já si přála, aby se loudal ještě více. Tato chvíle mi připadala jako ta nejhezčí, jakou jsem kdy zažila. Bylo to trochu ironické.
"Děkuji." Zašeptala jsem, když ke mně udělal krok. " Vždy tě budu milovat." Pokračovala jsem dál a srdcem mi projel meč.
"Odpusť." Zašeptal, když se mi díval do slzavých očí. Usmála jsem se a z posledních sil zašeptala, že mu odpouštím. Objal mě pevněji a meč zmizel do svého světa. "Miluji tě." Poslední slova, která jsem chtěla slyšet. Mohla jsem v klidu umřít. Zavřela jsem oči a přestala pomalu vnímat. Ještě jsme cítila, jak mne položil na zem, ale byla jsem podivně lehká, jako bych se rozplývala ve větru. Zemřela jsem vůbec?
~*~

Ona, tak krásná. Krásnější než kdy dřív. Měla být má nevěsta, takhle měla za mnou kráčet k oltáři, ale zatím je to nevěsta smrti a manželka krutého osudu. Obětovala se pro mě a díky ní mohu žít dál.
Díky ní alespoň jeden z nás zůstane na živu. Nějakým způsobem sem rád, že ji mám zabít já, že si vybrala mne a ne někoho jiného. Neodpustil bych mu nikdy, že na ni vztáhl ruce. Takhle neodpustím jen sám sobě. Jenže když jsem slyšel její slova. Když jsem viděl její úsměv. Když mi odpustila, já nemohl jsem se na sebe zlobit. Ničeho nelitovala a já si odpustil.
Po proniknutí meče jejím křehkým tělem, jsem ji k sobě přitiskl a nechal meč zmizet. Naposledy jsem ji políbil. Naposledy jsem se jí zadíval do její překrásné tváře. Když jsem ji něžně položil, začala se rozplývat. Zahrada si ji vzala k sobě.
~*~

Seděl v altánu. Šaty měl potřísněné krví oběti. V ruce stále držel svítící meč a křídla měl složena na zádech. Znovu patřil k elitním zabijákům.
Zavřel oči a zaposlouchal se do šeptání větru a do zvuků, které panovaly v zahradě.
"Gabrieli, spíš?" Ticho. "Dobrou noc." Zašeptal hlas a kdosi ho něžně pohladil po tváři. Gabriel se ve spánku usmál a zdál se mu krásný sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 eSmy eSmy | Web | 20. března 2012 v 13:06 | Reagovat

hm..... tak, príbeh sa páčil. A dúfam, že ešte napíšeš niečo ďalšie, ale že to bude pribúdať častejšie!!!! :D

2 Smajli Smajli | Web | 20. března 2012 v 14:15 | Reagovat

Chmhm, jsem se málem rozbrečela! =/ Úplně takovej happy end to zas nebyl =D Ale bylo to pěkný, takže se budu těšit na tvoje další díla =)

3 Aki Aki | 6. května 2012 v 10:23 | Reagovat

Ahoj, našla som super anime shop! Neviem či o ňom vieš ale chcem sa o to podeliť so všetkými!!! www.otaku-shop.sk

4 Dixí)... Dixí)... | Web | 20. května 2012 v 18:42 | Reagovat

Úžasné!! :D :D [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama