Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

7. kapitola

5. ledna 2012 v 20:28 | Tara |  Začátek konce


"Dobře," povzdechl si Deamon, "Vzdávám se vám." Řekl a šel pomalu k nim, přitom se smutným pohledem díval na Emily. Stále v sobě dusil vztek, ale zároveň byl rád, že se Emily nic nestane.
Když k nim přišel, svázali mu ruce za zády a Emily postrčili před sebe a naznačili ji, že má odejít. Ta se na ně podívala a poté pohledem spočinula na Deamonovi. Než se úplně odebrala k odchodu, přišla k němu a políbila ho na ústa. Z očí jí začaly stékat slzy a na tváři měla smutný úsměv. Poté pomalým krokem odcházela z parku a už se neohlížela. Nezvládla by jinak odejít, už tak to pro ni bylo těžké. Domů šla tou největší oklikou, jakou mohla. Chtěla se ještě podívat na místa, která měla ráda. N místa, kde zažila krásné chvilky. Tam kde trávila svůj čas s ním. Slzy nezastavitelně stékaly po tváři . Byl pátek a ona věděla, že pondělí nebude takové, jaké by dříve čekala.


~*~

Kdo by to jen čekal. Můj život se od základu změnil. Zjistila jsem, že Deamona hledají nějací lidí. Zjistila jsem, že on není obyčejný člověk. Uzavřela jsem dohodu s nebezpečným… člověkem? Je mi tak špatně. Měla jsme být už dávno mrtvá. Co se se mnou bude dít, až odejdu? Co se stane s lidmi a věcmi, které mám ráda? Už je nikdy neuvidím, nikdy s nimi nebudu moci mluvit. Nebudu moci navštívit ani místa, které mám tak ráda. Místa, kterými teď procházím. Jsou to poslední chvilky. Jsou tak smutné. Plné samoty.
Jsme nucena opustit milovaného člověka. Proč? Proč si nemůžu užívat štěstí o pár chvilek déle? Miluji ho. Nechci ho ztratit, ale chci, aby žil. Alespoň on. Chci, aby dostal zpět, co kvůli mně ztratil. Opravdu to chci, ale mám hrozný strach. Nechci tento svět opustit. Ale… ale už jsem to slíbila, už jsem vyměnila svůj život za jeho.
Zatracený slzy. Nevidím přes ně. Nevím pořádně, kde jsem. Tak strašně to bolí. Mám strach. Nemůžu pořádně dýchat a mám ucpaný nos.
Zatracený slzy.
Svůj život sem ztratila. Štěstí jsem si užila. Teď jen zbývá mu to oplatit. Ach se snažím přesvědčit jen sama sebe. Musím přesvědčit tu část, která to nechce udělat.
Ach Deamone, je mi to tak lito.
Zašeptala jsem a opřela se o kmen stromu. Kdy jsem k němu došla, netuším. Vím jen, že jsme za chvíli usnula.
~*~
Probudily mne sluneční paprsky, které se prodíraly skrz větve stromů. Spala jsem tu přes noc. Docela mě to uklidnilo a vyčistila se mi hlava. Byla jsem rozhodnutá. Ale ještě něco bylo jinak. Cítila jsme se tak zvláštně. Jako kdyby mnou proudila síla.
Pomalu jsem vstala. Zatočila se mi hlava. A já se musela zachytit o strom. Asi sem přece jen vstávala rychle. Jenže sem se zachytila něčím jiným než bych předpokládala. V Kůře stromu jsem měla zaryté nehty. Kupodivu jsem je vytáhla s lehkostí. Zkusila jsem si na ně sáhnout. Byly tvrdé a ostré. Za to může jeho krev. Neměl mě zachraňovat.
~*~

Proč se všechno tak najednou změnilo? Všechno bylo v pořádku a najednou BUM! Věděl jsem, že se to jednou stane, ale ne tak brzo. Pokazil jsem to. Nezvládl jsem ochránit milovaného člověka. A to dvakrát. Jsem rád, že ji alespoň propustili, ale přece mám obavy, že to nebude jen tak.
Když mne políbila, když jsem ji viděl odcházet z parku, mé srdce zalil smutek. Zvlášť když jsem viděl její oči. Oči, které byly dříve plné radosti, byly zahlceny smutkem a jakousi prázdnotou. Chyběl mi její úsměv už teď. Jak odcházela, pořád jsem se za ní díval. I když jsem doufal, neotočila se. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem chápal. Chtěl jsem ji toho ještě tolik říct. Ještě tolik věcí vysvětlit. Říct jí pravdu. Ale tu šanci nejspíše již nedostanu.
Jakmile zašla za roh, všichni jsme se rozplynuli ve větru, který nás odnesl do našeho domova.
~*~
Vypadalo to, jak jsem si pamatoval. Snad se nic nezměnilo. Vše vypadalo stále tak dokonale. Odvedli mě. Tedy spíše mě doprovodili do mého vězení. Nedalo se tomu říkat vězení, to bylo někde jinde. Tohle byl prostorný pokoj ve věži s nádherným výhledem. V pokoji se nic nezměnilo, vše zůstalo, tak jak jsem to nechal. Velká postel s nebesy a červeným přehozem zaujímala místo v pravé části pokoje. Přímo naproti ní byl prosklený vchod na balkón s již zmíněným výhledem. Dále tu byla jedna větší skříň. Ta se nacházela na pravé straně v malé místnůstce, sloužící jako převlékárna, za závěsem. Naproti dveřím byl stůl s drobným vyřezáváním a ve stejném stylu u něj stály čtyři židle. Podlaha byla dřevěná a místnost vymalovaná zvláštní barvou, která se měnila podle toho, jaká byla venku část dne. Či si to majitel mohl upravit. Nejvíc jsem miloval západ slunce, proto stěny taky tak vypadaly. Žádný den nebyly stejné, stejně jako zacházející slunce a mraky kolem něj.
Samozřejmě z pokoje jsem nemohl utéct. Sice jsem se mohl volně pohybovat skoro po celém městě, až na pár míst, kam sem mohl jen jako svobodný, ale jakmile by mne napadlo, že bych mohl nějak utéct, přitáhla by mne neviditelná síla, či neviditelné okovy zpět do pokoje. Nebylo by to rozhodně nic příjemného. Často jsem viděl blázny pokoušející se utéct. Viděl jsem jejich tváře zkřivené bolestí. Samozřejmě odtud se nedalo jen tak utéct. Bylo to no, až moc dokonalé.
Šel jsem si radši lehnout a zaspat tohle všechno. Hlavně jsem nechtěl vidět její odcházející postavu.

~*~
Druhého dne se mi opět objevila křídla. Nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou. Mohl jsem je nechat, aby zůstala skryta, ale už mi chyběla. Mé odznaky tohoto světa byly černé jako noc bez jediného záblesku světla. Byla to čirá temnota, jako temnota v mém a v mnoha jiných srdcích.
Sedl jsem si na zem, opřel o zeď a zavřel oči. Chtěl jsem opět uniknout. Najednou vešel můj dávný přítel. Počkal jsem, až dojde až ke mně, pak jsem mu pokynul, ať si sedne vedle mě. Podíval jsem se na něj a vypadal velice ustaraně. Za chvíli jsem pochopil proč. Řekl mi všechno, co se má stát. Chtěl, abych se připravil. Řekl, že on má přivést Emily už zítra. Zachvátila mne vlna bezmoci. Nebudu ji schopen zachránit.
Nebo ano?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NaimA LloYd NaimA LloYd | Web | 7. ledna 2012 v 21:20 | Reagovat

Jů jůj jůůů další kapitola :)))

2 Smajli Smajli | Web | 9. ledna 2012 v 21:17 | Reagovat

Tyjo, to je boží!! =) Čtu to skoro bez dechu, chci další díl =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama