Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

4.Kapitola

3. října 2011 v 20:29 | Tara |  Začátek konce
Ve škole jsem splácala další část :) Doufám že se bude líbit ;)

Tak tohle je ta dívka, o kterou se Deamon zajímá. Nevypadá nijak extra, takový průměr, ale něčím ho musela zaujmout. Opravdu by mě zajímalo čím. Neřekl mi to dřív? Možná, nevzpomínám si skoro na nic. Ale ta dívka vypadá, že má z něčeho radost. Její úsměv je opravdu krásný.
Deamon? Jde ji vyzvednout? Proto je tak nadšená? Že by už získal její srdce? Nějak mu trochu toho štěstí přeju. Ať si ho užívá, než bude pozdě.
"Doufám, že nepolevíš v ostražitosti a vydržíš ještě hodně dlouho, dokud tě nenajde někdo jiný." Myslím si, že to slyšel. Pokud si ještě dobře vzpomínám, měl vždy dobrý sluch. Snad si dá opravdu pozor.
Teď odtud musím zmizet, aby další z "hledačů" neměli podezření. Než jsem odešel, uviděl jsem ještě havrana, který jakoby všechno pozoroval. Moc pozornosti, jsem mu nevěnoval, radši jsem se snažil, co nejrychleji odejít. Vlastně to pro mě nebyl žádný problém.


~*~




Dny s Deamonem ubíhaly a byly to ty nejkrásnější. Vypadalo to jako normální život dvou zamilovaných lidí. Trvaly asi rok. Jenže žádné štěstí netrvá moc dlouho.
Leželi spolu na mýtině v lese. Tiskli se k sobě láskyplně a důvěrně. Šeptali si slůvka lásky, šťastně se spolu smáli, či jen mlčeli a užívali si přítomnosti toho druhého. I když na Deamonově tváři se občas mihl ustaraný výraz. Cítil, že tyto šťastné dny již nebudou stejné, ale nedokázal říci, kdy a jak se změní. Jeho změny výrazu si Emily všimla.
"Deamone, co se děje?" optala se "Vypadáš ustaraně. Stalo se něco špatného? Není ti dobře? Nebo…" Deamon jí umlčel polibkem a poté se jen usmál. Neřekl nic, jen se šťastně usmíval. Emily to pro zatím stačilo a opět si položila hlavu na jeho rameno.
~*~
"Cítím ho! Je tu někde blízko!"
"Konečně. Našli jsme ho!" Skupinka o šestnácti velice krásných mužích se zastavila na okraji lesa. Většina se tvářila nadšeně, ale jeden měl ve tváři smutný výraz.
"Půjdeme za ním hned, či ho budeme sledovat?"
"Počkáme."
"NE! Jdu za ním. Zabiju ho hned." Řekl jeden a zmizel neslyšně v lese. Pár mužů se za ním chtělo rozběhnout a zastavit ho, ale nejspíše jejich velitel je zastavil.
"Nechte ho jít. Bude zábava." Při vyslovení těchto slov, se mu ústa zkřivila do zlého úšklebku.

~*~

Leželi spolu klidně a nerušeně v srdci lesa. Občas se ozval ptáček, občas zafoukal teplý vánek a stromy povídaly příběh šuměním větví. Nic nevěštilo, že se stane něco špatného. Nikde nebylo vidu ani slechu, po nějaké další osobě. Ale když se náznak objevil, bylo už pozdě. Nevítaná návštěva se objevila na mýtině.
"Tady jsi. Ani nevíš, jak rád tě vidím." Zařval onen příchozí a v ruce dřímal zdobený meč, jemuž rukojeť zářila bledým světlem. "Bude tu zábava." Dodal a pobaveně sledoval ony reakce.
Emily strnula a vyděšeně se dívala na neznámého člověka. Celá se začala třást. Cítila, že ten člověk je opravdu zlý. Deamon se mezitím zvedl a odnesl Emily ke stromu, kde se mohla opřít a nebyla tak na ráně. Věděl, že by se mu tak lehce utéct nepodařilo. Kolem bylo několik dalších, naštěstí jen pozorovatelů.
V ruce se mu objevil meč, který byl podobně zdobený jako mužův, ale víc zářil. Vyzařoval oranžové světlo, které bylo jasně vidět. Meč vypadal přívětivě a nějak laskavě na to, že to byla zbraň určená k zabíjení. Ale k obdivování meče nebyl čas, jelikož nezvaný host zaútočil.
Útok byl přímý bez nějakých úskočných manévrů. Asi proto, že byl útok tak nahý, se mu Deamon s lehkostí vyhnul a při úhybu se ohnal mečem po protivníkovi. Ten také s lehkostí uhnul. Po pár úderech začaly jejich meče zářit víc a víc a jejich pohyby se zrychlovaly. Za chvilku bylo možné spatřit jen dvě pohybující se světla.
Emily se krčila u stromu neschopna se pohnout jak strachem, tak i úžasem. Oči měla upřené na scénu před ní. Na dvě pohybující se světla. Najednou však pocítila bolest na pravé straně hrudníku. Podívala se, co se to stalo, a viděla dýku, který byla stejně krásná a zdobená jako meče. Byla opravdu krásná. Byla to smrtící kráska. Dýka ji projela přesně mezi žebry a zasáhla plíci. Emily se začalo špatně dýchat a za chvíli omdlela z šoku a z bolesti.
Deamon si všiml letící dýky, ale bylo už moc pozdě. Protivník ho moc zaměstnával. Vyšel už ze cviku. Ale jakmile uviděl Emily, která byla v bezvědomí, dodalo mu to energii potřebnou k ukončení souboje, který právě probíhal několik metrů nad zemí. Poslední ranou zasáhl protivníkovo srdce a poslal ho bez milosti do říše mrtvých. Oba meče naráz zmizely. Z protivníkovy rány prýštila krev a jeho tělo padalo k zemi a tvrdě dopadlo. Země kolem něho se začala zbarvovat krví. Kolem mrtvého těla sešlo zbylých patnáct mužů. Všímali si jen jejich mrtvého společníka. Ve stejný čas Deamon s lehkostí dopadl na zem a rychle běžel k Emily, vzal ji do náručí a běžel s ní pryč z lesa.
Běžel k ní domů, kde naštěstí nikdo nebyl. Odnesl ji do pokoje a položil na postel. Nemohl jít do nemocnice. Rána po té dýce se nemůže vyléčit běžnými prostředky.
~*~
Stalo se to, co jsem nechtěl, jen díky tomu, že jsem polevil v ostražitosti. Myslel jsem si, že můžu být šťastný se vším všudy. Vlastně byl jsem šťastný, dokud nepřišel jeden můj bývalý společník. Vypadalo to, že mě sice zná, ale ne tak jako před tím. Museli mu vymazat paměť a dát nové vzpomínky a lživé informace. Vlastně nemusely být lživé, jen překroucené.
Musel jsem rychle odnést Emily z prostřed bojiště a po dlouhé době jsem byl nucen vytasit svůj meč. Meč, který jsem dostal jako odměnu za vykonané služby, byl hodně silný, ale určitě ne nejsilnější. Existovalo ještě několik silných mečů, ale ty měli ti nejvýše postavění. Nejsilnější měl jen On.
Bojoval jsem, ale nechtěl jsem mu ublížit, i když jsme, věděl, že budu muset. Dával jsem taky koutkem oka pozor na Emily. Možná, kdybych se zaměřil jen na něj, se jí nemuselo nic stát. Ale díky tomu, jsem byl schopen ho zabít a poslat ho k zemi, kde tvrdě dopadl. Já jsem lehce dopadl a rozeběhl jsem se k Emily. Ostatní se sešli u mrtvého těla společníky, zatím co já jsem už utíkal s Emily v náručí k jejímu domu. Naštěstí nikdo nebyl doma, takže jsem ji mohl zanést do pokoje a položit na postel. Zkontroloval jsem její zranění od prokleté dýky. Rána od ní se nedala jen tak vyléčit, byla k tomu potřebná krev někoho, jako jsme já.
Rozmýšlel jsem se, zda ji zachránit, když to mohlo mít vedlejší účinky, nebo ji nechat zemřít a pozorovat truchlící osoby, které ji měly rády. Rozhodl jsem se, že ji zachráním. Nemůžu ji nechat umřít dřív, než zemřu já.
Sundal jsem jí tričko a podprsenku. Zuby jsem si prokousl žílu na zápěstí a nechal krev spadat na ránu, ze které jsem pomalu vyndával dýku. Rána se pomalu začala hojit. Ještě jsem si nabral krev do pusy a donutil jsem ji krev spolknout. Dál mi zbývá jen čekat, až se probudí ze snu a doufat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Smajli Smajli | Web | 17. listopadu 2011 v 18:33 | Reagovat

Jééé... nová kapitola! Jakto, že o ní vím až teď?! =D Skvělá práce, páni... už se těším na další =)

2 nikita nikita | 28. března 2012 v 20:34 | Reagovat

Skvělé...doufám,že neumře:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama