Po hodnědlouhé době jsem sehrabala v počítači a našla starou povídku (31.10.09) Tak vám ji sem házím :) Je krátká a ten konec se mi moc nepovedl x) Tak tedy přeju příjemné počtení :)
Znuděně jsem se dívala z okna na krajinu zalitou tmou. Schoulená do klubíčka jsem nechala sklouznout třpytivou slzu. Zahřmělo a spustil se hustý déšť, občasné blesky osvítily
mé rodné město.
mé rodné město.
Další probdělá noc, další marné snahy o spánek. Další marné prosení o alespoň chvilkové uniknutí ze spárů vzpomínek.
Pár letmých dotyků, jako pohlazení pavučiny. Opětování vášnivých polibků. Nezapomenutelné zážitky, pocity a pak… pak jen smutek a beznaděj.
"NE, tohle už nikdy, ne já nechci prosím." Zařvala jsem na celý pokoj, právě když udeřil blesk. Nikdo neslyšel moji prosbu, nikdo. Třpytivé démanty se řinuly proudem a já propadala ještě větší beznaději než za těch několik nocí. Nedá se to vydržet, musím na něj myslet, musím. Proč vlastně? Nenávidím ho, při čemž ho miluju. Dopustil se té největší zrady, ale přesto, chci mu odpustit, na všechno zapomenout, ponořit se do jeho objetí. Cítit jeho vůni a jeho něžné dotyky, slyšet sladká slova šeptajíc mi před spaním.
"Ano potřebuji ho. Chci být s ním."
Řekla jsem rozhodně a vstala ze studené země.
Řekla jsem rozhodně a vstala ze studené země.
"Navždy."
Rozechvělá dívka se skláněla nad mrtvým tělem chlapce. Krev jí stékala po rukou, skapávala a vsakovala se do země.
Za chvíli k mrtvole chlapce poklekla, vtiskla mu polibek, propojila svou suku s tou jeho a poté ukončila svůj život.
Za chvíli k mrtvole chlapce poklekla, vtiskla mu polibek, propojila svou suku s tou jeho a poté ukončila svůj život.
Vydala se putovat cestou mrtvých navždy… s ním.



Máš prekrásny blog! Silno moc chválim :) ;) :P :*