Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

ŠN- 05

22. listopadu 2009 v 16:29 | Tara |  Šepot noci 02
Konečně přepsáno dopsáno :) Musím říct, že to není dokonalý, ale jsem s tím spokojenější než s původní verzí, i když tam byly docela hezké obraty. Tahle kapitola je kratší, ale už jsem nevěděla co tam víc dát :) Tak pěkné počtení ;)


Seba se ráno probudil první, protáhl se a usmál se, když si uvědomil, že vedle něj stále leží spící Sára. Poté se malinko zamračil, když si uvědomil, co večer udělal. Zadíval se na ni starostlivě a s úlevou zjistil, že je v pořádku. Tedy až na dvě drobné ranky po kousnutí. Připravoval se na to, co mu řeknou rodiče.
"Dobré ráno" pozdravil nenuceně a usadil se ke stolu pod zkoumavými pohledy rodičů. První se ozval jeho otec

"Neudělal jsi to co si myslím, že ne?" Zeptal se s prosbou v hlase a matka k tomu přidala i prosebný obličej.
"Udělal. Chtěla to a myslím, že toho nebude litovat. Navíc já ji miluju. Neublížil bych jí." Řekl, díky čemuž se na něj rodiče překvapeně podívali, ale pak se začali usmívat. Věděli, že to myslí smrtelně vážně.
"Sebo, nechceš jít vzbudit Sáru? Taky by si mohla dát něco ke snídani a mohli bychom si popovídat, jak to s ní bude." Bylo něco jako příkaz. Seba se tedy zvedl a šel probudit Sáru. Stoupil do pokoje a přešel k posteli, kde se nad ní sklonil a políbil na čelo. Vypadala tak sladce, až se mu nechtělo ji probudit. Nakonec se přemohl a jemně s ní zatřepal. Jakmile otevřela oči, své rty přitiskl na její, které polibek opětovaly.
Sára se šťastně usmívala, ale najednou si vzpomněla na události předchozího dne. Najednou jako by před sebou viděla vše, co se odehrálo. Bylo hrozné a tak živé. Po tváři se jí skutálela osamocená slza zanechávajíc za sebou stříbrnou stopu. Seba ji zvedl do sedu a poté konejšivě obejmul.
"Neplakej. Bolí to, ale časem vše přebolí. Teď máš mě a já tě neopustím, budu ti stát po boku navždy." Řekl pravdu, ale věděl, že navždy to nebude, i když on by věčnost zvládl. Za pár minut se vydali do přízemí na snídani a zároveň vstříc rozhovoru.
V kuchyni Sebovi rodiče nebyli, čemuž se Sára divila. Byla připravená na rozhovor u snídaně. Víc si překvapilo, když ji Seba zavedl k nějakým dveřím a poté když šel po kameném schodišti do černé temnoty. Křečovitě se ho držela a dávala pozor, aby nespadla. Větší překvapení ji čekalo až na úplně dole.
"Páni." Vydechla, když spatřila místnost, která byla velice příjemně zařízená. Byl tam krb, který dostatečně vyhříval celou místnost, která jako kdyby zářila podivným modrým světlem. Uprostřed byl velký, červený, kulatý koberec a kolem něj byly rozestavěny svíčky. Ve špatně osvětleném rohu místnosti visel gobelín s nějakými postavami. Na ostatních stěnách vyselo pár obrazů a u jedné stěny stál hnědý gauč se dvěma křesly. "Je to tu opravdu úžasný." Vydechla znovu a nechala na sebe působit sílu, která z místnosti vyzařovala. Teprve potom si uvědomila přítomnost ostatních.
"Posaď se." Řekla a kázala na křeslo Sebova máma. "Jestli jsme pochopili správně, tvé rozhodnutí, je zůstat se Sebou že? Pokud ano musíme odejit, odstěhovat se, aby tě tvůj otec nenašel. Své věci máš už zde i zabalené, ale samozřejmě nejsou všechny. Dva dny tu budeš muset zůstat a čekat. My zatím vyřídíme pár věcí. Ale neboj Seba ti tu bude dělat společnost." Dokončila dlouhý monolog a čekala na Sářinu reakci, která se skládala z pouhého "Ale" a pak ze souhlasného přikývnutí.

Poté mělo vše rychlý spád. Naprosto všechno. Dva dny jsem pořádně nic nedělala, jen přemýšlela a snažila se uniknout před Sebovými zkoumavými pohledy. Několikrát za den jsme vystřídala skoro všechny místnosti. Nejvíce času jsem však trávila tam 'dole', bylo to podivné.
Otec za mnou jednou přišel, pak sem slyšela jen jeho řev a o pár minut později nekonečné ticho. Nejspíše ho mučili a poté zabili. V srdci jsem měla najednou prázdno, již jsem neměla své rodiče.
Najednou vše se zahalilo do závoje smutku, stále jsem přemýšlela, co dělat. Jediné, co mě napadalo, bylo čekání. Dva dny krátká, ale zároveň dlouhá doba.

Pokud se ptáte… oh sem bláhová, vždyť to vše píšu na papír, který si stejně nikdo nepřečte a který se rozloží někde v zemi. Mám opravdu zajímavé myšlenky, zvlášť když přemýšlím, jestli je věčnost vše. Už ale nemám na výběr. Jsem upírka již pět měsíců. Tak dlouhá doba a přitom krátká doba na to, abych zapomněla.

Měla bych se radovat… čekám se Sebou děti… mají být dvě nejspíše holčičky. Netuším jak se chovat. Vše je pořád moc nové a těžké, přestože mi Seba se vším pomáhá. Teď ale musím jít. Jdu na večeři s celou upírskou rodinou. Nikdy jsem netušila, že jich je tolik. Tak tedy Sbohem.

Smutně zahrabala dopis do předtím vyhloubené díry a pomalu jej zasypávala hlínou. Z oka se jí přitom skutálela jedna slza. Poté se odebrala do kamenného domu, který se vynořoval ze tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kasumi tvoje verne ♥SB♥ Kasumi tvoje verne ♥SB♥ | Web | 22. listopadu 2009 v 18:02 | Reagovat

krasne  n_n a riadne to konci ale som raad ze si tho jej otca zabila hehe  *_* som morbidna viem co uz n-n

2 naruto-by-smajli naruto-by-smajli | E-mail | Web | 24. listopadu 2009 v 15:24 | Reagovat

Neuvěřitelné... vážně moc suprový!! =) Čekala jsem happy end... ale tohle je zajímavý... teoreticky má všechno co chtěla... ale přesto není šťastná... moc dobrý nápad =)

3 Aki-chan, Tvůj manžeel a LOVEE SB! ^.^ Aki-chan, Tvůj manžeel a LOVEE SB! ^.^ | Web | 29. listopadu 2009 v 19:51 | Reagovat

to je dokonalý, lásko! je to..prostě nemám slov...úžasný! ^.^

4 Faceless Faceless | Web | 30. listopadu 2009 v 13:06 | Reagovat

Ten závěr...doknalost.
Měla by bejt šťastná,ale ve skutečnosti neni.Připadá mi jako by jí něco chybělo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama