8. listopadu 2009 v 14:39 | Tara
|
A je to tady :) probuzení do světa. přináším vám jedno ze starších povídek a zároveň jednu z posledních, kterou mám dopsanou :) si ji užijte a snad mě brzo navštíví Múza. I když píšu dvě společné povídka... jednu s Aki a druhou se Sarah... někdy se zde objeví :)
Obloha dostala zvláštní nádech. Nejdříve nabrala nafialovělou barvu, která upoutala pár hnědých očí. Dívaly se na to jak se všechny mraky spojily v jeden jediný a zahalily celou oblohu, kterou viděla. Pomalu začínaly nabírat zvláštně šedou barvu. Oči stále zaujatě pozorovaly ten výjev. Pokud by se do nich někdo díval, viděl by dychtivost, s kterou očekávaly nadcházející bouřku. Obličej, ze kterého zářily do noci, byl jemný bez jediné chybičky, rty byly plné a v lehkém úsměvu.
Ostré světlo proťalo oblohu a vzápětí se ozvala ohlušující rána. V tu chvíli se z oblohy spustil prudký déšť a krajinou se rozlehl veselý smích.
Dívka v letních šatech se zatočila dokola a nastavila obličej dešti. Nechávala se smáčet a užívala si pocit radosti a volnosti. Oři pomalu zavřela a i přes ně viděla další záblesk jenž byl hned doprovázen hromem.
Lilo stále silněji, až nebylo vidět, řeka, jenž tekla nedaleko louky, se pomalu vylévala z koryta a zaplavovala rostliny a domovy některých zvířat. Některá, jenž nestihly utéct, utopila.
V nedalekém městě vypadla elektřina a několik domácností se ponořilo do tmy, všichni nadávali a nikdo.. skoro nikdo neměl z bouřky radost. Krom drobné dívčiny, jenž promočená na kůži seděla uprostřed louky a sledovala různé tvary blesků, co se objevovaly na obloze. Čím delší byly intervaly mezi bleskem a hromem, tím byli lidé ve městě veselejší a už moc nehudrovali, zato dívka sedící v mokré trávě se tvářila zkroušeněji, ale přesto cítila alespoň trochu uspokojení. Příště by mohla trvat déle.
Hmmm =) takhle se nějak cítím já.
Když je bouřka nebo když jenom prší.
A pak se začínaj ozývat ty řeči jako: "Pojď domů, zmokneš a nastydneš."
Hezký =)