Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

O tom se nemluví.

16. října 2009 v 6:48 | Tara |  Jednorázovky a další drobky
Starší povídka psaná původně na sloh a poté i přepsána do soutěže, kde sice nic nevyhrála, ale fajn :)
+ taky jsem nechápala učitelku, co to ohodnotila, jako smutný... tohle je ještě moc optimistický :) ale nebudu vás obtěžovat mýma nicneříkajícíma blábolama a radši vám nechám prostor pro čtení :)



Byl krásný letní den. Slunko svítilo, seč mu síly stačily. Lidem se po těle řinuly pramínky potu, někteří se šli ochladit do vody. Prostě všední prázdninový den.
V rohu jedné nejmenované zahrady si hrála asi šestiletá holčička. Byla potichu, její zelená očka jen jiskřila a rezavé vlasy se leskly ve slunci, jenž procházelo korunou stromu. Najednou se jí obličej rozzářil ve šťastném úsměvu a oči se zaujetím prohlížely malou knížečku v kožené vazbě. To, co v ní bylo zatím netuším.
Na druhé straně zahrady v menším domku vařila žena drobnější postavy večeři. Zavolala z okna na zahradu a za chvíli holčička, která si ještě před chvílí prohlížela knížku na zahradě, přiběhla a hrdě ukazovala co našla. Její maminka se usmála a vzala knížečku do ruky. Věděla přesně, co v ní je, ona sama ji měla tolik ráda, zvlášť ten příběh ji dělal tak nádhernou a jedinečnou. "Mami, ty víš, co to je?" optala se zvědavě holčička, upírajíc zelená očka do maminých tmavě modrých. Ta jen s úsměvem přikývla. Mlčky postavila večeři na stůl, a stejně tiše jedly. Holčičce to nevadilo, jelikož věděla, že mlčení něco naznačuje. Nepletla se.
Po večeři, kdy bylo všechno uklizeno, se obě usadily v obýváku. Při položení knížky na stůl se máma dala do vyprávění.
"Říká se, že naše praprababička byla princezna. Žila v krásném zámku, měla nádherné šaty, jezdila na koních. Dokázala dokonce střílet i z luku. Byla velice krásná, inteligentní a velice oblíbená. Jak vypadala máš v té knížce. Vlastně je to něco jako její deník. Nádherně popisuje svoje zážitky, které měla jako dítě, stejně jako občasná trápení, jenž ji potkala. Přesto dokázala být silná, usměvavá a obětavá. Je to takový můj vzor…" takto vyprávěla dlouho, odpovídala i na zvědavé otázky, její malé dcerušky.
"Mami a můžu o tom povědět holkám ve třídě?" zeptala se, když ležela zachumlaná v peřinkách ve svém pokojíčku. Mamka ji něžně pohladila po vlasech, usmála se a potom zavrtěla hlavou. "Víš je to takové malé tajemství naší rodiny." Začala a s úsměvem pokračovala, jakmile holčička přikývla.. " O tom se nemluví."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Smajli Smajli | E-mail | Web | 16. října 2009 v 20:08 | Reagovat

Já na tom nevidím nic smutného, hezký námět =)

2 sharaniel sharaniel | Web | 15. října 2010 v 21:56 | Reagovat

No opravdu, co je na tom smutného? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama