Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

Zoufalá touha

20. září 2009 v 9:42 | Tara |  Jednorázovky a další drobky
Psáno? ani nevím kdy. Je to malinko zmatené, ale snad se bdue líbit :) Ale dost mým nic neříkajícím řečím ;)


Kde to jsem? Všude tma. Ne tam. Tam svítí malý plamínek. Hřeje. I na tu dálku ho cítím. Já, já ho chci mít u sebe. Chci u sebe mít tu naději. Běžím, brečím. Vzdaluje se. Nemůžu dál. V boku mě píchá. Slzy tečou proudem. Už nemůžu dál. Vysmívá se mi to tu. Všechno. Ta tma. Ta neproniknutelná tma.
Všude tma. Nic než prázdno. Nic než já.
Opět je tu tma. Pocity se míchají. Já… Já nemůžu dál. Slzy mi opět stékají po tváři. Je jedno, že nevidím. Stejně je tu tma. Temnota, do které jsem se propadla před dávnou dobou. Jak vlastně?
Všechno je pryč. Nehty zarývám do dlaně. Koušu si spodní ret. Na obou místech cítím pomalu stékat krev. Nebolí to. Nebolí to jako krvácející rány na srdci. Bojím se toho. Vždy jsem se bála. A co se stalo? Skončila jsem do toho po hlavě. Byla to přímo šipka. Radostně jsem plavala. Dál a dál. Jak to dopadlo? Začala jsem se topit. Možná mě chytla křeč do nohy nebo do srdce.

Zachránil mě někdo? Snažili se. Já se taky snažila dostat se na břeh, chytit se něčí pomocné ruky. Povedlo se? Ne. Vždy jsem se ponořila, nedosáhla jsem na ruku. Jeden pokus a pak… pak odešli. Zmizeli v nenávratnu, jako teď já.
Všechno se točí, opět si nic nepamatuji. Jen stále vidím světýlko v dálce. Škodolibě se přibližuje. Je blízko. Chmátnu po něm. Co udělá? Uteče. Jo uteče a já se znovu schoulím do klubíčka a pláču. Nevnímám nic. Nevnímá, že jsem mokrá od slz, nevnímám, že jsem celá od krve. Nevnímám povrchovou bolest. Ta mi jen pomáhá. Alespoň na chvíli. Jinak už mi nic a nikdo nepomůže. Nejradši bych byla pryč. Zmizela bych ze srdcí všech lidí. Nechala je zapomenout. Chtěla bych, aby se přestali trápit. Chci zemřít. Ano, to je to samé jako utéct. Ale nemám jinou možnost. Je ze mě troska.
Opět pláč. Opět světlo blíže u mě. Už nemá cenu se pro něj natahovat. Je moc pozdě.
Něco teplého se mi otře o tvář. Je to ruka vystupující ze světla. Hladí mě. Objímá. Konejší. Zachraňuje. Kdo je to? Nepoznávám tu tvář. Natahuje ruku. Přijímám a vstanu. Vrávorám. Tak dlouho jsem pořádně nechodila. Vede mě přes světlo. Oslňuje to. Nic pořádně nevidím.
Chápe? Nejspíše ano. Přitiskne si mě k hrudi a konejší. Je to nějaký kluk. Cítím vůni, je tak povědomá. Já, cítím se v bezpečí. Konečně se mu podívám do tváře. Usmívá se. Září.
Je to on. Je to ten , jehož jsem kdysi dávno odmítla. Ten kdo mě opravdu miloval. Je tu. Drží mě. Konejší. Zachraňuje. Miluje. Milujeme se vzájemně. Konečně chápu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Smajli Smajli | E-mail | Web | 20. září 2009 v 10:37 | Reagovat

Juuuu... měla jsem z toho husí kůži, fakt že jo *_* Píšeš strašně poutavě...

2 Aki-chan, lowískuju tě milášíííík =* Aki-chan, lowískuju tě milášíííík =* | Web | 20. září 2009 v 13:02 | Reagovat

Jo, Smajli má pravdu xD Máš naprosto skvělý a úžasný povídky! Nic se jim nevyrovná! Tě baštim =* xDD

3 Aki-chan, lowískuju tě milášíííík =* Aki-chan, lowískuju tě milášíííík =* | Web | 20. září 2009 v 18:54 | Reagovat

ahoj, chtěla bych tě poprosit, jestli by jsi nedala na svůj blog reklamku, aby se mi ještě někdo přihlásil do nové povídky, moc moc prosím? strašně moc děkuji! =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama