Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

05. Setkání

25. června 2009 v 19:08 | Tara |  Pod rouškou noci
Tak lidi další část povídky.. ale trochu kradší, jelikož nemám pořádně nápady a dojemné setkání rozhodně neumím popisovat... takže tenhle drobej si užíjte ;)



Doma Beth přemýšlela nad tím co slyšela, nad tím kam se má vydat. Přemýšlela a svým způsobem měla radost. Vlastně měla ohromnou radost, uvidí znovu otce, toho jenž měla tolik ráda, toho, který ji nechtěl zradit, toho člověka ve kterém měla vždy oporu, vlastně do té doby než musela s matkou odejít. Všechno bylo ták dávno, vzpomínala na to, co viděla ve staré zřícenině. Na to jak byla šťastná, jak věřila,
i když mamka nemá upíry ráda, tak stejně budou skvělá rodina.. časem. I když v hlouby duše věděla, to by s nikdy sát nemohlo…

Konečně po úklidu v celém domě, připravila ještě večeři pro mámu, tátu i sou malou sestřičku a bráchu. Sama se na jedla dřív a vyrazila alespoň o půl hodiny dřív, než měla vyjít. Zabraná do svých myšlenek, usedla na lavičku alespoň o patnáct minut dřív. Těch předchozích patnáct minut, strávil procházením po parku a přemýšlením za chůze.

Svoje myšlenky přerušila, jakmile uslyšela tiché kroky, jenž se k ní blížily.
"Takže ty už jsi tady. Jsi přesná." Pronesl tiše Haji a nejspíš čekal, že nadskočí, což se nestalo.
"Ano jsem, tak můžeme vyrazit?" zeptala se a v hlase byl vidět, náznak zvědavosti.
"Samozřejmě.. pojďme."
~*~
Na místě byli za necelých deset minut. Stanuli před rozložitým kamenným domem. Působil majestátně, jako nějaký hrad. Haji ji pokynul, aby šla za ním. Uposlechla.
Vešli dveřmi dovnitř domu. Kupodivu to tam vypadalo mile. Beth by nikdy nevěřila, že navenek chladný dům může být tak útulný. Z rozzářenýma očima se dívala kolem sebe. Líbilo se jí tam.

Tak tady můj otec žije. Vždyť je to kousek. Proč mě nenavštívil sám.Nebudu nad tím přemýšlet. Je to tu tak nádherné. Tak okouzlující. Sídlí tu přepych.


Někdo vy vytrhl z přemýšlení. Byl to Haji. "Když se tu tak díváš kolem sebe, chci vidět tvůj obličej až spatříš svého tátu." Na tváři se mu objevil náznak pobaveného úsměvu. Beth se zamračila, leč jí výraz dlouho nevydržel a mírně se pousmála.
"Alespoň že se budeš dobře bavit. Vlastně kam půjdem?"
"Ty půjdeš hned za mnou." Usmál se, tentokrát už ne pobaveně, a vedl Beth po dřevěných schodech a posléze dlouhou chodbou, až ke dveřím do místnosti. "Tak a jsme tady, madam." Pronesl zcela vážně, zaklepal na dveře a potichu je otevřel. Vešel dovnitř a s někým mluvil. Zatím se Beth opřela o zeď a vdechovala vůni starého dřeva a vůni tajemství, jež skrýval tento dům.

Konečně nastal ten čas a ona pomalu vstoupila do místnosti, kde seděl její otec. Tak dlouho ho neviděla a ani nevěděla jak se má chovat. Viděla vysokého muže, statného a vyzařujícího sílu, přesně jak si ho pamatovala.. váhavě se k němu rozešla, ale poté mu skočila do rozevřené náruči a tiše vzlykala do jeho košile.
Bylo to normální setkání po letech, šťastné úsměvy ve tvářích, vysvětlení několika věcí, otázky, odpovědi a rozloučení s příslibem dalšího setkání..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | E-mail | Web | 25. června 2009 v 19:30 | Reagovat

To je krásné a dojááák... Jak mě můžeš chtít rozbrečet ještě po tom včerejško-dnešku... :-(

2 vivienne vivienne | Web | 26. června 2009 v 10:58 | Reagovat

to je ale doják

3 Sarah Sarah | 27. června 2009 v 9:52 | Reagovat

suprové a zároveň i melancholické, ke všemu i doják

4 Šárka Šárka | E-mail | Web | 30. června 2009 v 21:58 | Reagovat

Nádhera..píšeš krásné příběhy:-) . Jen tak dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama