Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

Blázen? ne zmařené sny!

1. února 2009 v 7:54 | Tara |  Jednorázovky a další drobky
Okay jsem hodná, dneska sem přidávám povídku :) ... snad se bude líbit, protože mě se docela dobře psala :)



To se stalo, protože jsem věřila, protože jsem bojovala za ty co mám ráda. On mysleli si, že jsem blázen? Vždyť jsem, jen chtěla být užitečná. Jenom to, a právě to byla má životní chyba.


Nádhera, bylo to jako, jako kdybych se vznášela nad celým světem, nad celým lidstvem. Jako kdybych viděla každičký kout i ten nejmenší a nejskrytější, jako kdybych viděla všechna toužebná přání lidí, jejich pohnutky, jejich problémy, jejich samotnou duši. Celým tělem mi projížděl zvláštní pocit, nevysvětlitelný, nepochopitelný. Bylo to snad jako kdybych objevila svou duši a všechna její tajemství a touhy. Jako kdybych se znovu narodila nebo konečně probudila z toho nekonečného oceánu lží a podvodů. Je to však pravda? Jsou všichni lidé takový? Kdyby byli byla bych i já taková, takže nějaké výjimky tu jsou. Ale počkat, to zní jako, jako bych si až moc věřila, že jsem ta nejlepší na světe, ale tak to není… není. Snad jsem taková, nebo jsme taková byla… kdoví? Kdo to ví?
Byl to jako pád z mrakodrapu z posledního poschodí, tupý náraz a veliká bolest přerývavě jsem dýchala, ano kdyby to bylo doopravdy byla bych mrtvá… nebylo by to snad lepší? Snad bych dosáhla té dokonalé harmonie jako před chvílí, té mé dokonalosti.
Zatřepala jsem hlavou, i když mě všechno bolelo, kolem se rozlétly kapičky studené vody. Pomalu jsem rozlepila oči a dívala se po bílé místnosti. Bylo až moc světla, takže jsem znovu zavřela oči a chtěla se propadnout do hlubin svého podvědomí. Někdo mi to nepřál… ach ano, ten zpropadený doktor, ten co mi dobromyslně nosil jídlo a pití, co mi dával prášky, které jsme stejně nespolkla, ale on si to myslel. Jsem chytrá. A byl to taky on kdo mě tu zavírá a probouzí, on nechce abych se vysvobodila z tohohle sevření čtyř stěn, ze sevření života.
Něco si mumlá. Nebo říká srozumitelná slova? Nevím chladná voda mi otupila smysly.. a to jen díky němu.. jenom kvůli němu, kvůli němu.
Zase už zase mě vytáhl na nohy vytrčil z bílého pokoje a postrkoval dlouhou bílou chodbou. Pokud si pamatuji, vypadala jako nemocniční… ale já nejsem nemocná, nikdy jsem nebyla. Pokaždé jsem přemýšlela, jestli i ostatní lidé mají takové bílé pokoje, nepohodlná trika s dlouhým rukávem.. teda to bylo jen někdy, jinak bílé košile, jestli ostatní mají takového tyrana nad sebou.
Konečně.. došli jsme do cíle, opovážila jsme se otevřít oči, kole to bylo barevnější, a zjistila jsme že jsem tu nikdy nebyla… nedokázala jsem ani pojmenovat všechny ty barvy.. bylo to nádherné… přemýšlím jestli to byl ráj? Ale nebyl, nikdy nebyl.. za chvíli se zase ocitnu ve vězení…Ale teď se něco děje vcházejí nějací lidé, mají divné oblečení, snad se tam nenajde žádná bílá… jsou barevní.
Zadívám se na ně skelným pohledem, paní, pán a nějací malý fakani… té paní stékají po tváři slzy… nevím kvůli čemu, to já bych měla brečet a přitom nebrečím.. jen mám všechno mokrý od tý zpropadený studený vody. Děti neustále řvou, nevím co říkají, připadá mi to vlastně jako sen, ale v tomhle být nechci… prostě nechci… Opatrně vstanu, stojí mě to námahu?! Ano stojí přesně tak, ale přesto stojím a kráčím ke dveřím, které snad vedou pryč odsud…nedojdu tam… teď se mi chce brečet.. opravdu brečet… znovu jsem.. ne pořád jsem v místě, kde mě jen drží jako zloděje, jako vraha… drží mě v neproniknutelné bublině… alespoň dokud jsem živá.. vlastně žiju vůbec? Co je to život byt zavřený jako zvíře.
Nic, nic… ta paní ke mně přijde, hladí mě po vlasech a objímá, ale já nechci… pořád brečí… nechci, nechci… vytrhnu se jí a ten tyran.. otrokář mě zadrží a vede z pět… opět objímání, tentokrát od muže… jemu se nedokážu vykroutit drží pevně.. tak pevně… přečkám to trýznění mé duše a posadím se.. jsem zesláblá, tohle je na mě moc.. proč mě zavedli k někomu koho neznám? Koho ani znát nechci?! Všichni jsou to otrokáři, všichni do jednoho.
O něčem se baví a znovu jdu osvětlenou chodbou se zavřenýma očima, znovu vejdu do vězení čtyř bílým měkkých stěn, znovu si sednu na místo, kde mne polívají vodou, a až nastane tma otevřu oči. Najednou pocítím nepřekonatelnou slabost, jako nikdy předtím… jsem překvapená, ale nebojím se. Svalím se na bok a dýchám.. dech se pomalu zpomaluje… je to vysvobození? Věřím že ano…
Najednou necítím nic.. nic než jen lehký vánek, pod nohama cítím vodu a něco mě příjemně šimrá. Zadívám se dolů a vidím… co vidím sebe? Ne to nejsem já nemůžu být tak zubožená.. to nikdy… a co tam vůbec dělám? Někdo otvírá dveře polívá mě vodou… zase jako obvykle.. ale neprobouzím se.. tyran se ke mně sehne a zjistí že jsem mrtvá.. ale já vím že mrtvá nejsem.. jsem jen svobodná!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dadulinka Dadulinka | Web | 1. února 2009 v 11:05 | Reagovat

Páááni. Tak tohle je jednza z nejlepších věcí, co jsi kdy napsala...  :)

2 vivienne vivienne | Web | 1. února 2009 v 16:55 | Reagovat

jéžiš marjá, konečně si zase zpátky, jinak tohle se ti moc povedlo

3 E. E. | E-mail | Web | 1. února 2009 v 19:31 | Reagovat

:(

4 gothic-itachi gothic-itachi | Web | 1. února 2009 v 19:53 | Reagovat

ty jo... tys přidala povídku? O_o

Je nádherná!! :D

5 Kiriki von KoKo JamBo Kiriki von KoKo JamBo | Web | 1. února 2009 v 21:07 | Reagovat

Tak ta je dost psacho! Ale strašně pěkná! *-* Páni... nechtěla bych být na jejím místě, zavřená mezi čtyřma bílýma stěnama...

Waw! Prostě jsi nádherně vystihla situaci! Já si o teď snad budu vážit toho, že je svět barevný! xD

Fakt krásná povídka, povedla se ani nevíš jak! :D

6 Antionette Antionette | 2. února 2009 v 22:30 | Reagovat

No to čumím :D Souhlasím s Dadulinkou, určitě bych tuhle povídku zařadila mezi tvé nejlepší. Moc se mi líbila. Je bezvadnáááá. Úplně úchvatná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama