Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

02. A tak to začalo

27. února 2009 v 18:18 | Tara |  Pod rouškou noci
Tak Povídka pokračuje ;) snad se druhá kapitola bude líbit :) hmm mám naspanou ještě cca tak třetí a pak na chvíli končim než napíšu další :) ale tak to je zatím vdáli :) tot vám musí zůstat alespoń na víkend ;)
Papá :)
P.S. možná to bude teď divný ale snad to pak tak divný nebude :)



"nechápu proč o mě má takovou starost, je moje kamarádka to jo, ale chová se jako moje máma. Nic jí do toho kde já chodím není." Mluvila si pro sebe, aby zahnala pocit, že ji někdo, v potemnělé cestě, domů sleduje. Pro sebe se uchechtla, nebude mít strach ze tmy, je to absurdní ona, která ji brala jako samozřejmost, jako uniknutí z normálního světa. Pokračovala tedy dál v cestě, ale přece se jí něco nezdálo. Jakmile vešla do parku, kde nesvítila žádná světla a přes který byla nejkratší cesta domů, tak se zastavila. Očima přivykla tmě a našla lavičku na kterou by si sedla, zavřela oči a jen čekala co se stane.


Elizabeth


Nechápu proč se tu tak nervuju. Je to snad strach co mi koluje v těle? Ne to není spíš očekávám něco velkého, vzrušujícího, něco na co nikdy nezapomenu. Vryje se mi to do paměti tak hluboko a budu si to dál připomínat. Chci zažít nějaké dobrodružství, ne ten stereotyp. Chci se pořádně odlišovat od ostatních lidí ve škole, vlastně všech. Asi se už odlišuji, ale ne pořádně, pořád přijímám jejich pravidla… a to chci změnit, chci být volná nespoutaná, jedinečná a přitom chápaná.Chci toho až moc, opravdu hodně moc.


Přemýšlela dál se zavřenýma očima. Když křupla větvička a ozval se tlumený hlas, jenž nejspíš nadával, nehnula se, neotočila se vylekaně, jen dál seděla s klidnou tváří a cítila jak domnělý strach odchází z jejího těla pryč.
"Co tu tak pozdě v noci, pohledává tak krásná, mladá dáma?" ozval se za ní sametově jemný hlas. Sama se dívala do tmy před sebou a hýbla jen svými rty.
"Byla jsem na cestě domů, dokud jsem si sem nesedla. Krásná jak se to vezme, mladá to nejspíše jo všichni mi to cpou a dáma? Tak to určitě ne, jsme jen obyčejná holka a když už tak slečna a nebo normálně Beth." Odpověděla s lehkým úsměvem
"No.." neznámí přistoupil o krok blíže "Jsi dost odvážná, Beth. To je zkráceně Elishabeth že? Určitě co by to bylo jiného. No ale k věci. Už tě několik dní pozoruji. Chodíš dost často sama venku, hlavně v noci, ve tmě a navíc máš kamarádku, která se tmy bojí. Dále máš ráda tajemné příběhy prostě horory…." Nadechoval se, že by mohl pokračovat, ale Beth ho zarazila svými rychlými slovy
"Přestaň kecat tyhle voloviny. Takže ty jsi mě vlastně špehoval, nechápu jak to, že jsem si toho nevšimla dřív, ale až dnes. Vlastně proč mě sleduješ? To se ti tolik líbím nebo co?" vyjela na něj tichým, ale ostrým tónem a už se na něj i podívala. Výraz v očích měla ten, jehož se Angela tolik bála jen s úsměvem to bylo jiné, ale tady nebyl ani náznak úsměvu což bylo ještě horší. Neznámý o krok ustoupil, jako by se též bál, jenže vzápětí se vzpamatoval a pro sebe se usmál.
"Tak je to přece jen pravda, jste to opravdu vy princezno." Pronesl podřízeně "Mimochodem, jmenuji se Haji (Hadži)" dodal ještě a poklekl. Beth povytáhla nechápavě obočí, lehce vstala a přešla na druhou stranu lavičky přímo před něj.
"Mohu se zeptat o čem to tu mluvíte? Nechápu, ale zní to zajímavě…Haji. Pověz mi o tom něco víc" požádala a posadila se na orosenou trávu.
"Má paní, myslím si, že já to říct nedokážu, ale dovoluji si tvrdit, že znám místo, kde si jistě vzpomenete. Mohu?" dokončil s otázkou a zadíval se Beth do očí, ta jen kývla. Haji pomalu vstal a
vzal do náručí. Otočil se sní směrem pryč z parku, nejdříve šel pomalým krokem, ale po sléze se rozeběhl velice rychle. Domy se kolem nich rychle míhaly, avšak Beth to nevnímala, přemýšlela na co si tak má vzpomenout.
"Má paní, jsme na místě." Promluvil po nějaké době a postavil ji na kamennou zem.
"Děkuji."
Šeptla a pozorně se rozhlédla.
"zřícenina, jsme uprostřed nějaké rozbořené místnosti, vypadá to tu pěkně… ale.." říkala si pro sebe a najednou si něco uvědomila, vzpomínka ji zasáhla, jako blesk. Zorničky se ji rozšířily poznáním, její mysl se vrátila o několik desítek let zpět, díky tomu se zhroutila na chladné kameny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 E. E. | E-mail | Web | 27. února 2009 v 18:53 | Reagovat

Wooow, to zní fakt úžasně zajímavě .. strašně se těším na pokračování, prosím prosím, dej ho sem co nejdřív :)

2 gothic-itachi gothic-itachi | Web | 28. února 2009 v 12:26 | Reagovat

zájímavé a krásné jako vždy :)

3 vivienne vivienne | Web | 28. února 2009 v 16:33 | Reagovat

vauuu tohle je super kapča

4 _SaBuShQa_ _SaBuShQa_ | Web | 5. března 2009 v 9:32 | Reagovat

hezu blogísek :-)

5 Barborius Barborius | Web | 8. března 2009 v 3:58 | Reagovat

Velice pěkné, už se těšim na pokračování....nice, nice... xD

6 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 19. května 2009 v 12:34 | Reagovat

Pěkné, moc pěkné. :) Ještě že mám pár restíků ve čtení téhle povídky, jinak bych asi zvědavostí nevydržela. :D

7 Sarah Sarah | 27. června 2009 v 9:21 | Reagovat

úžasná povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama