Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

Láska bolí

7. října 2008 v 19:42 | Tara |  Jednorázovky a další drobky
přesně 8.7.2008 ve 20:30 jsem dopsala tuto povídku :)
Proč vám to ale vůbec říkám? koho to zajimá? no prostě je už trochu starší :)
A aby to tu neleželo ladem tak ji sem prostě dávám :)
Je taková kraťoučká a snad se bude líbít :)
Tak piště pochvalu a kritiku =o)


Jedny oči se zalily krví a z druhých se řinuly slzy. Už se neudržel, udeřil dívku do tváře, ještě několikrát. Na tváři měla červené otisky rukou. Prosebnýma očima se zadívala do jeho, neviděla slitování. Nadechla se, jako kdyby chtěla něco říct, a hned zase vydechla.
Hoch se nadechl a zařval, při jeho hlase se dívka trochu přikrčila, ale pořád se mu dívala do jeho zuřivých očí.
"Copak si neslyšela? Nemiluji tě! Seš nic. Tak vypadni, než se ti něco doopravdy stane." ukázal rukou někam do dálky a uhnul pohledem. Dívka mu chtěla opáčit, že už se stalo, ale z úst ji vyšel jen tichý vzlyk. Poslední pohled a vydala se od něho, nejdřív pomalu a pak běžela neznámo kam.

Srdce se mi roztříštilo na milion kousků!

Pověz proč je to pro tu pitomou lásku?

Nakonec se udýchaná zastavila na travnatém plácku, kolem kterého bylo několik stromů. Nechtěla pokračovat v běhu, ani v chůzi a snad ani v životě? Zavrtěla hlavou, zadívala se na nebe, které teď bylo šedivé a schylovalo se k bouřce. Pomalu si uklidnila dech, jakmile mohla promluvit, tak rovnou zařvala, bylo to beze slov, ale jasně z toho byla cítit bolest.

Milovala jsem člověka, na život a na smrt!

Teď však je to všechno na prd!

Jakmile se uklidnila, lehla si do trávy, nechala své tělo objímat chladnými kapkami. Vzpomínala, jak dříve ji objímaly hřející paže jejího milovaného. Teď však se musí spokojit jen s deštěm. Po tváři se jí znovu začaly řinout slzy, ale nebyly vidět, dokonale splývaly s démanty z nebe. Začala se třást zimou a usnula. Druhý den ji našli a odvezli na pohotovost. Byla podchlazená a zotavovala se z toho týden v nemocnici. Den před tím, než ji měli propustit, se objevil on. Přinesl jí bonboniéru a něco zamumlal a hned chtěl odejít, ale ona se na něj zadívala pohledem plným utrpení. Zavrtěl hlavou a už definitivně odešel.

Nechápeš snad, že je to jen kvůli tobě lásko moje?

Nechápeš, vrtíš hlavou a odcházíš, říkáš, "už nejsi moje."

Slzy se chtěly dostat na povrch, ale zadržela je. Co však nemohla zadržet, byla rána na srdci, jež ji znovu začala krvácet. Snad ještě intenzivněji než předtím. Nemohla dál. Uplynuly dva týdny, než ji rodiče pustili ven, ty dva týdny ji stačily na to, aby přemýšlela a definitivně se rozhodla. Vyšla
na čerstvý vzduch, nebe mělo stejnou barvu jako tehdy.
Pomalými kroky se vydala k předem určenému cíli, v ruce svírala mobil a s již zmrzlými prsty ťukala SMS-ku pro rodiče, uložila si ji, pak pro pár kamarádek, jimž napsala to samé a nakonec pro něho. Všechno si uložila, zasunula mobil do kapsy a pokračovala v cestě.
Začínalo pršet, ale zatím to byl jen lehký deštík. Úporně pokračovala dál. Teď procházela lesem, párkrát spadla, když ji ujela noha po mokrém kořenu nebo kameni. Při tom vzpomínala a díky tomu pár slz steklo po tváři

Po tváři pár slzí skane, nikdo mě neutěší, proč se to stane?

Pomalým krokem kráčím k nejvyšší skále, křičím, už nemyslím na tebe.

Konečně stála až na vrcholu. Stoupla si na kraj a zadívala se do hloubky pod ní. Usmála se. Vzala do ruky mobil a odeslala zprávy. Rodičům psala, že je má hrozně ráda, ať prominou, ale že nemůže dál. K tomu ještě kde ji najdou. Kamarádkám poslala, že je má ráda, a ať na ni nezapomenou. A dodala, že pokud bude pohřeb můžou přijít. A jemu napsala, jak ho miluje, jak jí zranil a že kvůli němu nemůže dál, ale ať si to nevyčítá, že mu již odpustila. Ale prostě že se ta neopětovaná láska nedá snést. Na konec každé SMS napsala bolestné slovo… Sbohem. Poté, když se ujistila o odeslání zpráv, skočila. Při pádu cítila volnost, po dopadu ostrou bolest, jež se ji rozlila po celém těle, ale pomalu ustupovala. Zaslechla snad vyzvánění telefonu? Možné to je, ale už neměla sílu. Krev smýval déšť, jenž zesílil.


Jeden krok a padám níž, přitom srdce letí pryč.

Tupá rána a já končím, poslední slova šeptám a to:

Lásko, miluji tě!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady Sleet Lady Sleet | Web | 7. října 2008 v 21:05 | Reagovat

To je tak strašně krásné .. a smutné .. úplně mě to rozbrečelo .. :´( Co mi to děláš, Tařičko ?:P

2 Kéron Kéron | 8. října 2008 v 6:54 | Reagovat

uzasne, ale smutne.

3 Dadulinka Dadulinka | Web | 8. října 2008 v 16:22 | Reagovat

Dobrý verše!  :)

4 vivienne vivienne | Web | 9. října 2008 v 14:07 | Reagovat

Nádhera

5 Antionette Antionette | Web | 10. října 2008 v 21:44 | Reagovat

Heh, celkem pěkné... dobře napsané...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama