Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

7. kapitola

31. října 2008 v 21:17 | Tara |  Nespoutaní

Víte co to je? Ano další kapitola k nespoutaným.. jen mám menší problém s názvem.. nějak mi nejde vymyslet... prostě myšlení už kaput. Taky jsem to psala rovnou a nemám to překontrolovaný.. teť už na to nemám sebemenší náladu... prostě takhle vypadá ten "náčtrt" a nevím jestlu to upravím.. to bych musela přečíst.. možná někdy, někde za pár let..=o)


ale radši už končím s těma svýma řečičkama a můžete číst =o)
P.S. prosím i kritizujte ;-)
P.P.S. smad mě ten název někdy napadne nebo můžete navrhnou ti vy =o)


Všechno potemnělo a krajinu pohltila tma. Ještě hodnou dobu pozoroval teď již smutný a nezáživný výjev jako kdyby doufal, že se nádhera vrátí zpět. Nevrátila.

Zatáhl závěsy a pomalým krokem se vydal ke své posteli. Lehl si do ní a ruce složil pod hlavu. Připadalo mu, jako kdyby mu z těla něco zmizelo, nějaký pocit, ale nevěděl jaký. Z dlouhého přemýšlení nakonec usnul neklidným spánkem.




Po tváři jí pošimraly sluneční paprsky. Příjemně hřály, pomalu se s úsměvem na tváři posadila a rozhlédla se kolem sebe. Na chvíli viděla úplně jinou místnost, ovšem ten pocit jak přišel tak i odešel. Otřásla se a vzpomněla si na sen, jenž se jí zdál. Byl tak skutečný až se bála, ale přitom ten nádherný pocit při pohledu na tu krajinu. Škoda že to byl jen sen. Trochu posmutní a dostává velké nutkání všechno říct babičce, pokud možno hned teď. Rychle

vyskočila z postele a běžela hledat babičku, v pyžamu a za ní šel
Dick. Okem zavadila o hodiny pověšené v hale.
"Poledne? To snad ne! Babička mě zabije, mám povinnosti aa." Vykřikla nahlas, ale nebyla schopna udělat krok zpět do pokoje, musela najít babičku.


"Dicku nevíš kde je babička? Prosím najdi ji!" nevědomky požádala Dicka o pomoc, a on poslechl, nevěnovala
tomu moc pozornosti a
šla na svým psem, který šel na jistotu.





"Konečně! Babi musím ti něco říct, je to důležité. A promiň, že jsem se ráno nepostarala o koně moc mě to mrzí. I to že jsme nedorazila na snídani. Nezlob se, ale tohle ti musím říct." Vyhrkla bez rozmyslu a dívala se jak se babička pomalu otáčí s úsměvem na rtech.
"Klídek Naty. Nemusíš se omlouvat nějak. Čekala jsem že to jednou příjde, ale netušila jsem že až tak rychle." Pořád se usmívala a pobízela Naty, aby řekla co měla na srdci.


"Zdál se mi sen, až moc skutečný. Byl tak nádherný. Chvíli jsem se bála ale pak jsem viděla něco nádherného a k neuvěření. Vykoukla jsem z okna a krajina byla celá zalitá stříbrem a měsíc v úplňku.. nádherná podívaná.. ale byla jsem
v nějakém jiném dobře, který jsem neznala. Chvíli jsem se tam cítila jako cizí, ale hned mi to připadalo tak důvěrně známé. A ráno po probuzení , vlastně teď, jsme měla pocit že ti to musím co nejrychleji říct." Vychrlila ze sebe, ač rychle tak srozumitelně, nebo už babička věděla předem co se ji chytá říct?.


"Holčičko, už nastal čas abych si ukázala něco co vidělo jen pár vyvolených." Usmála se velice zvláštním způsobem a vydala se z rozlehlé zahrady do hlubin lesa.
"Babi já nejsem oblečená do lesa, a kam vůbec jdeme," dohnala jí Naty, babička se zastavila.


"To nevadí, a neboj brzy se to dozvíš." Znovu ten zvláštní úsměv a vykročení do lesa. Naty se nadechla, pohladila Dicka po hlavě, pořád ji věrně stál u nohy, a též se vydala do lesa.





"Ba- babičko? Sakra kde jsi? Kde jsem já a kde je Dick?" zašeptala tiše pro sebe , plna strachu a pocitu samoty. Stála v bukovém lese, všude se povalovalo popadané listí a kolem jejích nohou se plazila bílá, hustá mlha, jenž se pomalu zdvihala až nebylo vidět ani na krok. Naty začala panikařit, ale nemohla udělat ani jeden krok.. vlastně se nemohla hýbat.Po tváři se jí skutálela slza bezmoci. Najednou se však objevila oslnivá záře, která se pohybovala. Najednou na svém rameni ucítila něco měkkého a teplý závan.


Konečně, mohla se pouhnout, volně a bez námahy se otočit na původce dotyku a hřejivého dechu. Spatřila ho, byl nádherný zářil v mlze, všechno kolem něj, bylo veselejší, jasnější. Cítila jak jí
pohled hřeje u srdce.
Stál tam v celé své kráse.. o kom že to pořád mluvím? O jednorožci, jedinečném, bájném a nejčistším stvoření, které kdy mohlo stát na planetě Zemi.
Naty se dívala do velkým vševidoucích očí.. měla nutkání vztáhnout k němu ruku, ale bála se že ho vyleká a uteče. Namísto toho přistoupil ještě o krůček blíž a znovu se lehce dotkl jejího ramene. Už se odvážila pohladit hebký noc najednou jí tělem projelo množství emocí, pocitů, myšlenek a všude zazářilo ještě větší světlo než před chvílí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antionette Antionette | Web | 1. listopadu 2008 v 10:10 | Reagovat

Jééé, pokračování. To byla doba :D

Kapitolka je pěkná *palec* Dobře napsaná :)

2 E. E. | Web | 1. listopadu 2008 v 11:34 | Reagovat

Co třeba to nazvat "Překvapení"? =) Jinak je to strašně moc hezké, moc se těším na pokračování =)

3 Tarantule Tarantule | Web | 1. listopadu 2008 v 12:58 | Reagovat

Antionette: jojo já vim O=o) a děkuju snažila jsme se xD

E. noo to není špatný nápad =o) arigato.. pokusíms e co nejdřív snad možná

4 vivienne vivienne | Web | 1. listopadu 2008 v 13:24 | Reagovat

pěkná kapča

5 Bookress Bookress | Web | 1. listopadu 2008 v 16:58 | Reagovat

zajimavá kapitola..přiznám se že jsem minulé díly nějak propásla..ale je to jak už jsem řekla velmi zajímavé čekám netrpělivě na další díl...jsem zvědavá co se stane:..

6 Tarantule Tarantule | Web | 2. listopadu 2008 v 20:13 | Reagovat

Vivien: díky

Bookres: když tak čekáte taks epustím co nejdřív do dalšího psaní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama