Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

Loučení

5. května 2008 v 15:24 | Tara |  Jednorázovky a další drobky
Ahojda, jak se všem vede? užili jste si ty čtyři dny volna?? (Teda pokud jste ho měli) Já jsem si to opravdu užila :D
Další kapitola Nespoutaní, už je skoro v dohlednu, ještě nějaké upravy a trocha nápadů. A jelikož mám napsanou zase jednu jednorázovku, tak vám ji sem dávám. Snad se vám bude líbit :) a zase trošku smutná. A ten konec je takové menší zamyšlení.
Zradvím všechny :)


Dva lidi, kteří bydleli tak blízko u sebe, vídali se avšak si sebe nevšímali, se potkali na pouti. Sedli si nezávisle vedle sebe na horské dráze. Tím to začalo, konečně začali jeden druhého vnímat, vnímat vlastnosti toho druhého, maličkosti, kterých by si ostatní lidé nevšimli. Nepatrné změny nálad. Všímali si lehkých úsměvu signalizující náklonnost toho druhého. Pomalu, ale jistě se spolu začali stýkat, poznávali všechna zákoutí toho druhého. Byli šťastní, nevýslovně šťastní. Jenže se stalo to, že jeden z nich měl problém, ztrácel důvěru k ostatním a rozhodoval se jestli má dál důvěřovat tomu, koho má tolik ráda.
Ještě štěstí, že existuje něco jako porozumění.

"Kam mi pořád utíkáš Amando?" snažil se prolomit ticho panující mezi nimi.
"Cože jsi říkal Tome?" obrátila se poplašeně dívka s nechápajícím výrazem v očích.
"Vidíš přesně tohle myslím, nevnímáš. Tak mi prozraď kam pořád utíkáš? Bojíš se snad něčeho?." zasmál se pobaveně, ale v očích se mu zračila zvědavost a snad i trochu lítost.
"Já, já nevím. Řeknu ti to, až to budu vědět." odpověděla neurčitě, a nechala si obličej laskat něžným listopadovým větříkem, jenž proháněl spadané listy u jezera. Všude to zářilo barvami.
"Amando, nějak jsme se od sebe vzdálili." hlas zněl smutně a ztrápeně. Při tom se jeho oči upíraly do nekonečné dálky, někam za jezerem.
"Promiň Tome, nevím co se to se mnou děje. Omlouvám se." zastrčila si pramen dlouhých načervenalých vlasů za ucho a sklopila pohled. Snažila se zaujatě pozorovat list zbarvený podzimními barvami.
Zatím co se tak zaobírala liniemi listu, Tomovi se hlavou prohnalo pár myšlenek, myšlenek týkající se jejich vztahu ale nejvíce jí, té tolik nádherné a křehké dívky.
Má nádherné vlasy, odráží se na nich západ slunce. Načervenalá barva vypadá jako její vlastní, a při tom vím, že vlasy má zlatavé, na slunci zářící a oslňující. Oči jsou na tom stejně. Teď mají zabarvení zapadající ho slunce. Při tom jsou zvláštně zlaté. Překvapuje mě, jaký je v nich smutek, bolest, zadumanost a nepřítomnost. Možná se v nich někdy mihne i strach Moc mě to překvapuje, vždyť dříve se v nich zračila jen čirá radost a důvěra. Snad se v někom zklamala a teď přemýšlí. Má strach důvěřovat komukoliv, snad se rozhoduje i na de mnou. Já jí nezradím, vydržím s ní.
"Tome, už vím kam to pořád mizím, kam mizím tobě i když nechci." letmo na pohlédla a zatvářila se omluvně. Tak omluvně jak to umí jen její jemné rysy tváře.
"Mě to nevadí, jen mi řekni kam, a proč." chtěl to vědět musel, taky cítil potřebu jí pomoc.
"Ztrácím se v myšlenkách, ve vzpomínkách. Myslím na zradu." po tváři jí skanula třpytivá slza, jenž byla následovaná další a další. Všechny ji ztekly po tváři, odpoutaly se od jemné kůže a přistály na oranžové mikině, na níž se rozptýlily a zanechaly kruhovitou stopu.
"Kdo ti.." umlčí ho přiložením prstu na rty a lehce se usměje.
"Ty to nejsi, a to je dobře." v očích jí byla na chvíli vidět radost , bezstarostnost z dřívějšího života a hlavně důvěra v něho. Dál už slova nebyla potřeba, rozuměly si bez nich. Více vnímali malá a skoro nepatrná gesta.
Na krajinu už padla tma. Ve městě bylo sice rozsvíceno pár pouličních lamp, v některých oknech se též svítilo ale u jezera panovalo příjemné noční přítmí. Jenom neveliký plácek se dvěma sedícími postavami ozařoval měsíc v úplňku s mnoha roztroušenými hvězdami.

* Museli se rozloučit, další dny byly stejně krásné, ale jednou to přijít muselo. Loučení, proč jen musí být tak těžké? Proč vůbec existuje? Vždyť je to strašný pocit, tolik omluvných pohledů odcházejícího, tolik bolestných výrazů, tolik slz. Přesto se říká loučení je těžké proto, aby byla radost z setkání. Jenže co když se už nesetkají? Nikdy se nebudou moct vrátit na místa, na kterých byli spolu. Na kterých toho tolik prožili až už dobrého nebo špatného? A horší je, když ani jeden z těch co se loučí odloučení nechce, rozhodli za ně jíní, a to teprve bolí. *

Přesto se po pár letech setkali, jenže se změnili, ne jenom oni, všechno. Už to nikdy nebylo jako dřív. Alespoň, že byli opět spolu... i když...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiriki Kiriki | Web | 5. května 2008 v 17:34 | Reagovat

Jujky, to bylo kráásné! Ale děsně smutné!  :´)

Ale ta atmosféra podzimu... *o* No nádhera, miluju podzim! :D

2 Eliška Eliška | Web | 5. května 2008 v 20:11 | Reagovat

Moc hezké, ale smutné ..

3 Dadulinka Dadulinka | Web | 6. května 2008 v 14:09 | Reagovat

Hezké,smutné,ale hezké.....  :)

4 www www | Web | 6. května 2008 v 17:06 | Reagovat

Mám ráda smutné povídky. A tahle patří k těm nejkrásnějším, co  jsem četla.   =)

5 gothic-itachi gothic-itachi | Web | 6. května 2008 v 18:12 | Reagovat

Jestli se mám dobře? mám se výtečně :d ale ta povídka je opravdu nádherně smutná...:)

6 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 11. května 2008 v 9:19 | Reagovat

Zelenám závistí... :o) :oops: Tohle bych zkrátka nikdy nedokázala napsat - je to perfektní, nádherné a báječné. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama