Zákaz kopírování čehokoli na tomto blogu. Vše podlého autorský právům.

Co není ryze autorovo (pár obrázků) je uveden odkaz na majitele

Kapky deště

18. ledna 2008 v 18:28 | Tara |  Jednorázovky a další drobky
Jsem si hrála a napsala krátkou povídku. Snad se vám bude líbit.
Obrázek je od Kájuly, které moc děkuju :) Kájuly Deviantart

V jeden den se rozpoutala bouřka. Kapky deště dopadaly hustě vedle sebe na zem. Krajina byla ponořena do příšeří, přestože bylo něco kolem poledne. Černou oblohu proťal jasný blesk, který alespoň na chvíli ozářil krajinu, temné kouty uliček a jednu malou dívenku choulící se pod mohutnou lípou vedle hluboké a rozbouřené řeky, na jejíž hladivě tvořily velké kruhy kapky deště.

Dívenka v malých ručkách svírala otrhaného medvídka. Na sobě měla bleděmodré šatičky, které byly promočené a lepily se jí na její promrzlé tělíčko. Na hlavičce měla slaměný klobouk s modrou stužkou. Pod ním jí splývaly zlatavé vlásky, které pořád zářily, i když z nich okapávala voda.

Z bledého obličeje mrkaly dvě velké hnědé oči a pozorovaly řeku, též se tam vyjímaly i drobné růžové rtíky a malý nosík.
Dívenka měla v očích vyprchávající naději. "Doufáš? Teď už marně." Ozval se jí v hlavince dotěrný hlas. "Ne nedoufám marně, přijdou si pro mě." Promluvila do hromu tiše a pak se zadívala na svého medvídka. Po tváři jí stekla slzička, která hnedka splynula s vodou. "Kap, kap. Posloucháš? Slyšíš? Jsou to slova útěchy, slova tvých opravdových přátel tvoji rodiny." Dotěrný hlásek se jí snažil něco říct, chtěl, aby něco udělala. Ale dívenka neposlouchala, jenom se pokusila slabým hláskem zavolat do náhlého poryvu větru odpověď. "Ne, nejste moje rodina! Maminka, tatínek a bráška si pro mě přijdou. Odnesou mě od vás." K prochladlému tělíčku si přitiskla medvídka a čekala.

Vzpomněla si, jak ani ne před hodinou byla s rodiči a sourozencem na pouti. Proto na sobě měla ty šaty. Vzpomínala na pouťovou hudbu tvořící atmosféru, na kolotoč, na kterém byly vyřezávaná zvířata. Její oblíbený byl barevně zdobený kůň. Vždy si připadala jako v pohádce, o které ji četla maminka. "Maminko, kde jsi?" vzlykla holčička při vzpomínce na čtené pohádky.
Dotěrný hlásek na sebe nenechal dlouho čekat. "Kde je maminka? Kdepak? S námi je, vznáší se na …" "NÉÉÉ" Dívence z očí tekly slzy proudem. "Ne to není pravda. Maminka přijde, nenechá mě tady. Má mě ráda, stejně jako tatínek a bráška" vzlykla do větru a pak svůj obličejík přitiskla k tělu medvídka.
Oblohu znovu proťal blesk s hromem jako stín. Bouřka byla přímo nad prokřehlou dívenkou, která měla zorničky rozšířené strachem. "Maminka přijde, nenechá mě tady. Co když chce, aby si šla za ní?" Otravný hlásek se ozval až po blesku. Dívenka mlčela a jen svoje očka upřela na řeku, která byla ještě rozbouřenější. "Ano vidíš správně, řeka je volná, nespoutaná." Dívenka se zachvěla chladem a pomalu vstala. Opřela se o chladnou a mokrou kůru lípy a pořád k sobě pevně tiskla svého medvídka. "Přidej se k nám, ke svoji milované rodině. Pojď, neboj se. Ochráníme tě."
Dívenka se váhavým krokem rozešla k řece, ale rychle se vrátila, když blesk rozpůlil strom poblíž.

"Neboj, nic ti neudělá. Ochráníme tě. Věř nám. Pojď." Dívenka věřila, její oči dříve plné strachu začaly věřit, upírala je na hladinu řeky. "Ještě jeden krok maličká a budeš s námi." Odhodlaně udělala poslední krůček a proud vody rychle strhl její drobné tělíčko. Z dálky k ní ještě dolehl bolestný výkřik. "Néééé! Holčičko moje." Byla to její maminka. "Mami tak ty sis pro mě přece jen přišla." promluvila holčička a do plic se jí nahrnula voda, a už byla její součástí, jak si řeka přála.
Obloha se pomalu rozjasňovala a už jen lehce poprchávalo. Na břehu byla klečící postava, která opírala hlavu o zem, a po tvářích se jí kutálely slzy. Měla promočené šaty a mokré zlaté vlasy. Pak své hnědé oči upřela na oblohu a hned zas do řeky. Z úst jí vyšla dvě tichá a bolestná slova. "Proč?" Prsty zaryla do rozbahněné země. "Sbohem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiriki Kiriki | Web | 18. ledna 2008 v 18:41 | Reagovat

to bylo smutné *fňuk*

úplně mě to dojalo ;)

2 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | Web | 18. ledna 2008 v 18:43 | Reagovat

:´( :´( :´( Ach Taři, ty mě snad chceš rozbrečet. :oops: Povídečka je to překrásná, ale bolí mě z ní srdíčko. :´(

3 Vampyrella Vampyrella | Web | 18. ledna 2008 v 19:56 | Reagovat

Strašně krásné, ale smutné :((

4 tarantule tarantule | 18. ledna 2008 v 20:14 | Reagovat

Kiriki: smutné to jo :)

Sil: rozbrečet tě nechci, díky...ale třeba tě srdíčko trochu zahojí Larten :)

Vampy: díky :)

5 Kaaaja Kaaaja | Web | 18. ledna 2008 v 23:20 | Reagovat

Fíha, Tari, moc poveené dílko... Smutné, tíživé, ale svým způsobem nádherné! :oops:

6 Antionette Antionette | Web | 19. ledna 2008 v 18:28 | Reagovat

Nádhera :) Opravdu povedené...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama