"Co chceš mami?"
"Sáro tady seš. Přijdou k nám sousedi. Ty nový co bydlí vedle nás..Pozvala jsem je" vyklopila nadšeně, vždy si libovala v takových věcech.
"Hmm, super a co já s tím?" zeptala se otráveně Sára
"Ty zabavíš jejich, syna je nový a tak... slyšela jsem že je adoptovaný.!" poslední slova jakoby zašeptala, ale tvář jí lemoval oslnivý úsměv. Bylo vidět, že se nemůže dočkat..
"Aha...a co mám dělat? Ty si hostitelka tak se o to musíš postarat."
"Ale no tak Sáro, buď jen milá a povídej si s ním. Prostě se s ním pokusíš skamarádit. To je vše. Není to tak těžké." říkala zatím co začala něco připravovat.
"Dobře pak mě zavolej až přijdou." odpověděla Sára a odešla zase do svého pokoje, aby si ještě rychle uklidila pár věcí..nemusí to přece vidět. Za chvíli se ozval zvonek a máma na Sáru zavolala. Ta rychle seběhla dolů, nemohla mámu zklamat, to nechtěla. Než došla ke dveřím, slyšela jak se máma už s nimi vítá. Došla k nim a slušně pozdravila, dokonce se zmohla i na úsměv.
Zajímavé, Seba asi bude adoptovaný, je úplný opak rodičů. Myslela si když si je prohlížela. Byli blonďatí měli modré oči. Vypadali vesele a nějak nezajímavě.
"Ahoj Sáro."
"Ahoj Sebo." Sára se nadechla "Asi pojď se mnou, necháme rodiče o samotě."řekla a rozešla se do pokoje.
"Sáro počkej, nechcete si vzít něco k pití nebo k jídlu?" Zeptala se Sáry máma s úsměvem na rtech. Sára se podíval na Sebu.
"Chceš něco?" zeptala se když nic neříkal.
"K jídlu nic se, spíš k tomu pití." usmál se
"Super tak pojď za mnou do kuchyně, můžeš si vybrat." řekla Sára a za chvíli už šli do jejího pokoje se skleničkami a minerálkou. Sára to všechno postavila na stolek, který měla před malým gaučem asi pro tři lidi.
"sedni si kam chceš" pobídla Sebu a sama si sedla na gauč, Seba si z ní vzal příklad tak si sedl též na gauč. Na její vkus až moc blízko.
"Co budeme dělat?" zeptal se Sebastianem
"Já nevim, moje máma vás pozvala a mě svěřila tebe. Nedala mi žádné instrukce, tak si můžeš vybrat.." odpověděla lhostejně Sára, Seba se podivně usmál, byl to jen okamžik, ale Sára to viděla až moc jasně.
"Nevím co třeba mi říct, co se ti stalo ve škole?" otázka ji nějak nezaskočila,
"Moje dřívější kamaráda, o mě roznášela lži. Zklamala mě." odpověděla hlasem ve kteréms e značilo opovržení.
"Aha..to byla ta Lena?"
"Jo byla, věřila jsem jí a ona mě tak zklamala." Sára ucítila teplé slzy, které jí pomalu stékaly po tváři. Chtěla si je setřít, ale udělal to Seba. Sára na něj smutně koukla a opřela o něj hlavu a jednu ruku mu položila na rameno. Seba se zase podivně usmál, ale to Sára neviděla. Objal jí a jednou rukou jí hladil po zádech. Sáry za chvíli smáčela Sebovi rameno. Radši se posadila a zadívala se mu do očí.
"Promiň, normálně se tak nechovám."
"To nevadí, klidně se můžeš ještě vybrečet, nebo se mi svěřovat. Nikomu nic neřeknu a jestli jo...tak tak mi prostě něco uděláš." odpovídal nejdřív vážně, ale dořekl to se smíchem.
"Už se ti nemám s čím svěřit." odpověděla tvrdě a zadívala se na stolek.
"Nemáš žízeň?" zeptala se aby zavedla řeč jinam.
"Díky, dyštak se pak napiju." usmál se a zadíval se jí do očí. Potom svůj obličej nebezpečně přiblížil k jejímu. Sára ale neucukla, byla až příliš překvapená.
"Sáro co cítíš? Co si o mě myslíš?" zašeptal jí jemně do ucha. Jeho horký dech jí trocho ovanul tvář a ona jako by byla strašně šťastná.
"Co cítím? Sama nevím. Co ty?." na druhou otázku neodpověděla co cítím..jasně teď radost a snad i touhu? Ne to ne, a myslím si o něm..že je hezký a sexy. Smyslně se usmál, jako by věděl na co myslí.
"Neodpověděla si mi po pravdě. A ještě tu je druhá otázka, co si o mě myslíš." řekl a díval se jí upřeně do očí a při tom jí položil ruku na koleno.



jak by se řeklo u nás doma - ten je nějaký divoký (Slunce, seno, nevím co
) 

